O nejen školní morálce v Česku, Polsku a Německu: Ode zdi ke zdi

Zatímco české děti si dnes kvůli stávce některých škol odpočinou od výuky na jediný den, tak děti polské si odpočinou už patrně navždy od sexuální výchovy a děti v Berlíně si odpočinou od hry Original Play.

Asi polovina škol v České republice dnes stávkuje /1/, protože učitelé dostanou přidáno jen osm procent namísto požadovaných deseti. Rodiče dětí si tudíž často museli zajistit hlídání, aby mohli do práce a vydělávat na těch osm či deset procent pro učitele, které ovšem jim samotným nikdo jen tak k platu nepřidá. Ačkoli požadavky i postoj většiny učitelů k řadě věcí, jako je třeba inkluze často podporuji, tak nyní musím konstatovat, že svým krokem některé odbory a některé školy opravdu nepřispěly k respektu veřejnosti k učitelskému stavu. Kdyby nedostali nic, pochopil bych to, ale stávkovat kvůli osmi procentům místo deseti?

To v Polsku mají jiné starosti. Vládní strana Právo a Spravedlnost, která nedávno drtivě vyhrála tamní volby, se snaží v Sejmu prosadit trest tří až pěti let vězení pro ty, kteří by si dovolili na školách provádět výuku sexuální výchovy a osvěty /2/. Není to první a patrně ani poslední krok této konzervativní strany, který zavání katolickým fanatismem. Církví ovlivněný postoj velké části polské veřejnosti k antikoncepci a interrupcím je dlouhodobě předmětem kritiky domácí i zahraniční, známá je i přísná a nekompromisní morálka, kterou Poláci alespoň navenek dávají najevo v sexuálních vztazích. Ovšem pod povrchem bují i takové odpornosti, jako je zneužívání dětí kněžími. Konzervativně založený člověk si posteskne: Proč jen není možné skloubit to dobré z úcty k tradicím a z moderního, osvíceného pohledu na svět? Netuším sice, jakou podobu ta sexuální výchova dnes má, protože já ji na škole nezažil, nicméně poučení o základních pojmech, je-li na první místo kladena zdravotní osvěta a etika, to snad může jedině prospět. Jako vrchol absurdity mi připadá zdůvodnění připravovaného zákona: Prý sexuální výchova šíří pedofilii a ohrožuje morálku mládeže. Inu, znakem každého fanatismu je nekonečná hloupost, o čemž bude i následující vsuvka do jinak celkem vážně míněného povídání:

Bigotnost opravdu nikdy neprospěla, nýbrž vždy jen ublížila. Své by o tom mohly vyprávět třeba dvě africké jeptišky, náležející k jistému řeholnímu řádu na Sicílii /3/. Dámy se vrátily z misijní cesty po Madagaskaru a jedna si pouze stěžovala na bolesti břicha, ovšem druhá, bystřejší (ostatně měla by být, poněvadž je rovnou matkou představenou), už tušila, co jí chybí, nebo spíše přebývá. Lékařské vyšetření potvrdilo, že jsou obě ženy těhotné a církev spustila vyšetřování, jak se to mohlo stát. Pokud vím, křesťanství má docela solidně rozpracovanou teorii zázraku s jedním precedentem právě takového druhu, takže z té by se snad dalo při vyšetřování vycházet. Samy jeptišky ani na opakované otázky nedokázaly odpovědět, co to do nich vjelo, zda světlo Ducha svatého, či zda to náhodou nebylo něco temného a černého. Jedna prý na dotazy reagovala zčervenáním a sklopením očí, druhá si jen povzdechla a zasněně vyhlížela z okna…

Naopak dost vážným skandálem skončilo provozování hry Original Play na školkách v Berlíně /4/. Hra spočívá v tom, že děti hravě zápasí nebo se jen objímají a leží s dospělými, a to cizími lidmi. Tato pokroková a revoluční metoda, která je prý vysoce doporučována organizací UNICEF (důkazy jsem ovšem nenašel) našla své provozovatele i v České republice. Prý funguje jako prevence násilí a výuka schopnosti komunikovat v důvěře a bezpečí.

Myslím, že právě tato progresivistická zvrhlost je dobrým příkladem stejně škodlivého opaku k fanatickému konzervatismu, o kterém jsem psal v úvodu. Takový druh intimního kontaktu dítěte s dospělým je přece přípustný jen mezi dětmi a jeho rodiči, eventuálně snad strýčkem či tetičkou!

Taková „hra“ přece naprosto ničí přirozenou obezřetnost, kterou je tak potřebné dětem vštípit:

„Nechoď nikam s nikým cizím, nikoho cizího nepouštěj domů a nikdo cizí na tebe nesmí sahat!“

Jakoby tuhle po generace ověřenou moudrost dětem nesdělovaly už tradiční pohádky. Zvláště předškolní děti přece nesmí mít zmatek v tom, že jejich tělo patří jen jim samotným, že existuje společensky přijatelný dotyk, jako je podání ruky, a také doteky nepřijatelné. Úcta k druhým přece začíná u úcty k sobě samotnému a vědomí si integrity a svébytnosti vlastní osoby. Zbavovat dítě přirozené míry opatrnosti může znamenat vystavit ho nebezpečí zneužití. Kromě toho, co se vlastně rodiče dozví o těch dospělých, kteří s jejich dětmi tuto „hru“ provozují? Dozví se snad z vyplněného dotazníku, zda se jedná o nebezpečného pedofila? Zdravý rozum se však naštěstí na rozdíl od školek projevil na oficiálních místech Berlína, která tuto hru zakázala.

A to, že zdravý rozum přece jen ještě občas vítězí, je dobré vědět a čerpat z toho naději a inspiraci. Třeba právě pro chvíle, až se dnes po návratu z práce setkáte s dětmi a budete přemýšlet, jakou rozumnou a hodnotnou hrou se spolu pobavíte.

Zdroje:

1. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/stavka-skoly-ucitele-vlada-platy-mzdy-zvysovani-odbory.A191106_060049_domaci_remy?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=denni-tisk
2. https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/clanek/za-sexualni-vychovu-ma-v-polsku-hrozit-az-pet-let-vezeni-40302465
3. https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/jeptisky-misionarky-otehotnely-cirkev-zjistuje-jak-k-tomu-doslo-40302454
4. https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/nemecko-deti-hra-originalni-hra-zneuzivani-skolky.A191105_143025_zahranicni_luka