Dnes už si lidé ve vlaku nepovídají

Vlakem jsem se najezdil více než dost při studiích a dodnes jezdím vlakem nejraději ze všech dopravních prostředků. Sedíte v kupé s neznámým člověkem naproti Vám a občas se setkáte pohledem. A najednou někdo z vás promluví…

Vlaky jsou jedinečné. Netísníte se na sedačce autobusu ani letadla, jízda vlakem má většinou klidnější rytmus, kolem vás nesviští po silnici auta a řidič autobusu nedupe jak rockový bubeník brzda – plyn, a stejně tak vás neruší ani to neustálé hučení leteckých motorů.

Prostor a pohoda vlakového kupé – ty jsou prostě neopakovatelné!

Klasickou zálibou cestujících ve vlaku, kterou spatříte snad v každém filmu se záběrem do železničního vozu – třeba i ve slavném skeči s Mr. Beanem – je čtení novin. Či spíše to zálibou bývalo.

Nebylo výjimkou, že jste vstoupili do kupé, kde seděla jedna až sedm osob, jejichž počet však bylo možno vytušit pouze podle těch jako námořní plachty velkých otevřených dvoustran. Aniž jste ovšem spolucestujícím viděli do tváře, byly jejich noviny znamenitým prostředkem k tomu, abyste nahlédli do jejich nitra, a mnozí spolu měli řadu věcí společných, ač podle následného pohledu na jejich zevnějšek byste hádali zcela jinak:

Maník v baseballové čepici, manažer v obleku, děda s rádiovkou: Všichni tři čtou buď stejnou rubriku „Sport“, nebo přímo nějaké sportovní periodikum.

Stará paní a mladá studentka mají zraky upřeny do Lidových novin. Nervní frajer zuřivě listuje Mladou frontou a nervózně si podupává do podlahy, stejné noviny čte i nesmělý gentleman s ostýchavým pohledem. Všichni ostatní čtou Blesk a není o nich možno zjistit vůbec nic…

Avšak v dnešní době náklady tištěných médií povážlivě upadají a to se nutně muselo projevit i na zvycích cestujících, nejen ve vlaku. Obecně dnes možno konstatovati, že číst předmět vyrobený z papíru, ať jsou jím noviny, časopis, nebo kniha, začíná být příznakem konzervatismu či dokonce až nevítaného staromilství.

Avšak i cestující, kteří neměli novin ani knih se dokázali vždy zabavit. Dle mého dlouhodobého statistického průzkumu činěného kdysi za dojíždění na studia připadaly na jedno kupé v průměru tyto osoby a jejich cestovní činnosti:

• Jedna postarší paní s pletením, v průměru na sto delších cest jeden úraz píchnutím jehlicí při prudkém zastavení vlaku
• Jedna maminka s jedním až třemi dětmi, v průměru jedno až tři polití nápojem za každou cestu libovolné délky
• Jeden starší pán nebo hajný s jezevčíkem či teriérem, baví se civěním z okna nebo napomínáním psa, což je záhadou, poněvadž pes nedělá vůbec nic
• Statisticky půl až tři čtvrtě náctileté slečny s pudlem nebo vlčákem, baví se výhradně se psem, pes se baví na úkor spolucestujících a napomenut není ani jednou
• Tři čtvrtě až jeden celý zamilovaný pár jakéhokoli věku vyznačující se vzájemnými úsměvy kompenzujícími krach českého cukrovarnictví po vstupu do EU
• Čtvrt až půl více méně nestřízlivého maníka s lahví piva či jakéhokoli jiného alkoholického životabudiče, statistika polití nápojem zhruba odpovídá případům maminek s dětmi
• Upjatá či vystrašená paní sedící rovně jako svíčka a nejevící jakéhokoli pohybu při sebeprudších manévrech vlaku, jako jediná se tato osoba nevěnuje jakékoli rozpoznatelné činnosti

Avšak nejčastější činností ve vlakových kupé bývala vždy prostě konverzace, povídání, klábosení až koketování. Nejživější a nejveselejší rozpravy se ozývaly – a bohudík dodnes občas ozývají – vždy z oddělení, ve kterých cestovaly party mládeže od obecné školy až po univerzitu. K tomu, abyste si ve vlaku popovídali jste však často nepotřebovali jet s někým, koho jste znali.

Mám takový osobní pocit – a jsem zvědav, zda mi ho potvrdíte nebo vyvrátíte, že ještě před nepříliš dlouhým časem při cestě vlakem započali navzájem si neznámí lidé konverzovat velmi často, ba že to bývalo dokonce pravidlem. Nevím, co se od té doby změnilo, ale dnes si prostě s někým ve vlaku povídat nezačnu. Nevím proč, ale připadá mi to ze záhadného důvodu nepatřičné. Zatímco ještě před patnácti dvaceti lety lidé ve vlaku využívali to potěšení konverzovat a trošku poznat člověka, kterého pak do konce života neuvidí, dnes tomu tak nebývá. Upřímně řečeno, mám pocit, že se dnes lidé ze záhadného důvodu bojí sdělit spolucestujícímu i tak zřejmou věc, jako že mají u nohou béžovou tašku a že se nalézají v rychlíku Brno – Ostrava.

Co tedy u všech všudy ti lidé ve vlaku dnes činí, když si ani nečtou, ani si nepovídají? Je to prosté: Civí do smártfounu, tabletu nebo notebooku a v uších mají sluchátka se zdrojem zvuku z téhož. Uzamknuli se do světa technologií samotných či přinejmenším technologií komunikace a se světem vezdejším je nepojí skoro nic. Zatímco dříve vzhlédli od novin nebo polevili v konverzaci, když vlak zastavil, dnes tomu tak již nebývá. Některé z dnešních cestujících zaujatých svými přístroji podezírám z toho, že by se snad nehnuli, ani kdyby vedle nich vybuchnul granát. Ostatně, nedávno jsem byl svědkem dosti nešťastné situace mládence, jenž zaujat svým telefonem přejel stanici, což bylo obzvláště mrzuté, neboť cestoval daleko a přípoj již neměl šanci stihnout…

Ale i dnes je možné se ve vlaku pobavit se se spolucestujícími. Třeba nedávno jsem po dlouhých létech byl účastníkem toho, když navzájem neznámí cestující oživili jedinečnou kategorii, a sice vyprávění si vtipů, pokud možno s železniční tématikou (nakonec Vám sem jeden taky napíšu). Jindy jsme si zase s mladou rodinou pinkali v kupé nafukovacím balónkem a popovídat si po téhle z ničeho nic vzniklé zábavě připadalo všem zcela přirozené.

Asi to prostě bude tím: Lidé se příliš nezměnili, jen dnes potřebují ke stejné činnosti jiný, možná větší impuls. Třeba vyjdou mobily, tablety a notebooky z módy, protože z módy vyjde všechen ten neosobní a virtuální kontakt. Lidé si zase začnou povídat na všech místech, kde se náhodně setkají a Anička z Horní Dolní se opět nebude bát říct Honzíkovi z Malé Velké, odkud je a kde tam pracuje.

Než to vše opět přijde, věnuji Vám alespoň ten slíbený vtip:

Ve vlakovém kupé sedí jeden nabušený frajer jak reklama na posilovnu, se žvýkačkou v puse a se sluchátky na uších, dále jedna drobná slečna, jeden spící pán a jeden pán dívající se z okna. Frajer sundá sluchátka a zeptá se slečny:

„He-hele ko-kotě, kolik je ho-hodin, bu-budu vy-vys-tupovat, tak ať vi-vím, jestli ne-nemáme zpo-zpoždění?“

Slečna se zatváří nešťastně:

„Nezlobte se, ale já nemám hodinky“.

Frajer se rozhlíží, ten co je vzhůru se pořád dívá z okna a nic nevnímá, ten co spí, sedí naproti frajerovi. Frajer mu zaklepe na rameno, vzbudí ho a říká:

„He-hele ká-kámo, na slo-slovíčko, pak zas-zase klid-ně chrá-chrápej, a-le teď po-potřebuju  vě-vědět, ko-kolik je ho-hodin!“

„Ach tak, promiňte, ale mně se hodinky včera zastavily, právě s nimi jedu do města k hodináři.“

Frajer se tedy obrátí na toho, který se stále dívá z okna.

„He-hele ká-kámo, nech to-toho ču-čumění a rad-radši mi mi řek-ni, ko-kolik je ho-hodin!“

Pán nereaguje, stále vyhlíží z okna.

„No ta-tak chla-chlape, to js-jsi hlu-hluchej, ne-nebo c-co?“

Pán se nehne ani o milimetr.

„Sa-sakra, ty vo-vole, to si ze mě-mě dě-děláš sra-srandu?“

Pán u okna se nehne, ale vlak zastaví ve stanici. Je to stanice koktavého svalovce, takže se sebere a vystoupí.

Když je pryč, tak se pán odvrátí od okna, opatrně se rozhlédne a potom si hlasitě oddechne.

Druhý muž se ho zeptá:

„Pane, nestalo se Vám nic? A proč jste tomu člověku neodpověděl?“

„No ja-já jse-jsem měl po-pocit, že dí-dívat se da-dál z o-okna bu-bude v mým pří-případě ne-nejlepší!“