A víte, že se mi leccos líbí i na této těžké době?

Každá ztráta je nález, každé odříkání je příslib, každá promarněná šance je šancí jinou. A než skončí to, co ani nemělo začít, začne alespoň to, co přichází každý rok: Další jaro a další naděje.

A co se mi vlastně líbí na nevšedním světě, který se probouzí do všedního jara?

Líbí se mi, že nejezdím do práce autobusem a protáhnu se tak jízdou na kole.

Líbí se mi, že při jízdě prázdnými ulicemi nekličkuji mezi tolika auty a nenarazím do tolika chodců. A líbí se mi, že nedýchám tolik smogu.

Líbí se mi, že není kam jít, co kupovat a za co utrácet. A tuším, že leckterému manželovi ženy s nakupovací mánií se to líbí ještě více…

Líbí se mi, že přes roušku nepoznám, když se na mě někdo mračí. Co oči nevidí…

Líbí se mi, že se mi pod okny nepotácejí hluční opilci z blízké hospody, protože se každý zhuláká doma. A hele, já mám vlastně ve sklepě ještě jedno portské…

Líbí se mi, že mám čas na rozjímání o duchovnu a vznešených záležitostech a trochu vnitřně dospět. Takže jsem dohrál už druhou akční střílečku.

Líbí se mi, že roušky jsou nařízené jen na tváře, takže i kdyby přísná nařízení nebyla do května uvolněna, stejně budou holky chodit zase zatraceně nalehko jako každý rok. A to je zase zatraceně uvolňující pohled!

Líbí se mi, že jsem už hezky dlouho neslyšel slova gender, Greta, migrant, Minář…

Líbí se mi sledovat, jak lidé v nouzi hledají nová řešení:

Onehdy přede mnou v lékárně stála babička, které lékárnice nemohla vydat její obvyklý lék, protože lék má na trhu výpadek a lékař napsal na recept „nezaměňovat". Babička se bezradně ptala:

"Aha, a paní, v lékárně tam na rohu, víte kde, tam mi ten lék dají?"

"Pochybuji. Na skladě už ho asi nemá žádná lékárna. Teď se prostě přešlo na jinou značku." 

„To pan doktor asi nebude rád. A děda taky ne, on si bude myslet, že jsem to popletla, víte?“

Tento argument lékárnici na chvíli zaskočil, ale vzala mobil a zmizela v zákulisí, zatímco se babička nervózně rozhlížela.

Pak se vrátila a oznámila:

„Tak poslední balení vašeho léku měla rezervováno jedna paní, ale domluvila jsem s ní a s doktorem, že si vyzvedne náhradní lék, takže vám můžu vydat to, na co jste zvyklá.“

Tak tomu říkám sympatická lékárnice! V duchu jsem doufal, že snad také s mým lékem bude nějaká potíž a já budu moci započít slibný dialog, který zakončím odvážným:

„Slečno, nezašla byste po službě někam na kafe?“

Leč náhle jsem si uvědomil, že v době pandemie jaksi není kam zajít.

Protože mě nic jiného nenapadlo a mé léky byly na skladě, mlčky jsem zaplatil a šel domů. Ale zítra tam půjdu pro vitamíny a pozítří pro náplast. To by v tom byl čert, abych brzy něco nevymyslel!

Pokud se Vám v těžké době něco nedaří, zkoušejte to taky pořád znovu. Věřím, že i Vy brzy něco vymyslíte!

P.S: Některé události a situace byly pro účely vyprávění změněny, a některé vůbec nenastaly…