Vyprávěj. Zážitek z natáčení.

Kdo si myslí, že práce antikváře je monotonní, ba nudná práce, je na velkém omylu. Nebudu nikomu vysvětlovat, jaký adrenalin pulzuje v žilách a tepnách antikváře při objevení vzácné písemné památky. Máme však i jiná vzrušení. Náš antikvariát pravidelně několikrát do roka se mění ve filmové studio. Prostředí antikvariátu je filmařům, ale hlavně scénáristům velmi blízké a proto rádi mají ve svých filmech obchod se starými knížkami. A tak se často náš obchůdek dostává do celovečerních, absolventských, nízkonákladových, amatérských, televizních filmů, seriálů i reklam. V září to byly scény, obrazy a záběry do několika dílů velmi úspěšného televizního seriálu Vyprávěj.

Tonda Sova se Zuzkou v antikvariátuMilo Burdats

Pronajmout antikvariát filmařům není tak jednoduché, jako když realitka pronajme nezařízený byt, či nepoužívanou tovární halu. Reflektory, pojezdy pro kamery, režie s monitory, zvuková režie, desítky kabelů, praktikáblů, beden s materiálem to všechno se musí vměstnat do živoucího prostoru. Z toho důvodu je moje přítomnost nezbytná a potřebná. Neustále se něco mění, přesunuje, nejenom knihy a obrázky, ale i nábytek, regály ap. A tak se byl na place po celou dobu všech těch 15 filmování a tak mohu porovnávat.

Seriál Vyprávěj, který natáčí režisér Biser Arichtev pro Českou televizi v tomto porovnání, má jednu zvláštnost. Je to natáčení hutné a rychlé. Takové tempo jsem ještě neviděl. Obraz střídá obraz, záběr střídá záběr, brzo ráno exteriéry, pak hurá do interiéru. Ve dvě už někteří členové štábu přemýšlejí o založení odborů, aby prosadili alespoň právo na pravidelné přestávky. Biser Arichtev však má energie dost a dost.

Jak tak stojím na tom place a sleduji natáčení scén z let sedmdesátým se mi vrací minulost. Vzpomínám si, jaká auta jezdila, jaká byla móda i jak se mluvilo. Proto mi někdy naskočila husí kůže, když herec použil repliku, která se do uvedené doby nehodila. S pokorou jsem si tedy dovolil režiséra i herce upozornit a div se světe, nikdo neprotestoval, změna byla okamžitě akceptovaná. Jak by ne, pouhé rozhlédnutí po štábu mi připomnělo můj věk. Když gentlemansky zapomenu na věk herečky Jany Šulcové, která hrála roli vedoucí antikvariátu, celý štáb byl tak mladý, že 70tá léta znal maximálně z vyprávění. Dokonce ani režisér nebyl na světě v době, kterou natáčel (a ještě je Bulhar).

Nebudu prozrazovat děj seriálu, to se nedělá. Z místa natáčení však každému dojde, že někdo z hlavních představitelů se stane antikvářem. Ano, po propuštění z vězení, se Tonda Sova (Jaromír Nosek) zaměstná v antikvariátu, kde vytvoří jakési disidentské hnízdo.

Co jsem obdivoval, byla absolutní disciplína štábu, nikdo neodmlouval, nikdo se nehádal, nikdo se neflákal. Když se řeklo, že natáčení začne ráno v 7,30, tak skutečně se začalo natáčet. Pamatuji si natáčení, kdy první osvětlovač přijel hodinu po zahájení, režisér se dostavil po dvou hodinách a na herce se čekalo další hodinu. Je vidět, že malé soukromé produkční firmy dokáží (pro nabobtnalou Českou televizi) efektivně a zřejmě i levně natáčet kvalitní seriály.

Nechci však laskavého čtenáře nudit svými úvahami, tak na závěr přidám jednu drobnou příhodu, která mi znovu připomněla, jak přitažlivé je filmařské řemeslo a jaké kouzlo vyzařuje z každého, kdo se v této branži pohybuje.

Při natáčení jakýchkoliv historických záběrů je nutné si hlídal i prostředí za okny. Ulice byly prázdné, až na dvě staré škodovky objednané z veteránklubu. Do záběru však zaparkovala nová fabie a to ještě se slovenskou poznávací značkou. Jelikož hlídač byl někde, vyrazil jsem k vetřelcům sám, abych je vypoklonkoval. Jak jsem již uvedl na počátku tohoto příspěvku, byl jsem v mírné depresi, z toho, že jsem nejstarší na place a potřeboval jsem to rozchodit. Z auta vystoupili dvě krásné mladé Slovenky. Zavlnily boky a na můj přísný výraz a požadavek o odjezd zašveholily.

"A čo takého sa tu natáča, hádám nie film."

Vyšel jsem s pravdou ven:"Televizní seriál Vyprávěj."

"A vy ste režisér, či čo", pokračovala jedna z nich koketně.

"Něco takového, prosím, nasedněte a odjeďte, jste v záběru." nasadil jsem přísnou tvář.

"A ja som už vo filme hrala", vlnila se dál mladá slovenská krasavice. "Ako komparzistka, vzali by ste ma do komparzu, veď nie som škaredá", vypla krásnou hruď a nasadila úsměv Marylin Monroe. Zapomněl jsem na svůj úkol a na minutu jsem se vžil do role hollywoodského magnáta.

"A víte, žeby to šlo. Otočte se!" Kráska se zatočila. "Ale to bych vás musel prohlédnout. Víte to je historický film. Zda nemáte někde tetování, či piercing na nevhodném mítě. A taky ta pušapka by musela domů, v té době dívky podprsenky nenosily", zasneně a s mlsným úsměvem jsem koukal na to děvčátko. A její odpověď mne odzbrojila:

"Ja by som sa kľudne pred vami vyzliekla aj dohola, vy ste taký sympatický a ešte ste režisér."

Moje ego vylétlo do kosmických výšin, hlava se mi točila, zřejmě mi i slina ukápla. Chtěl jsem pokračovat v rozhovoru a poslouchat ty medově sladké komplimenty. Naštěstí doběhl hlídač v černé uniformě. Kandidátky filmového herectví natlačil do fabie a donutil je odjet.

A já se vrátil na plac, kde jsem byl tím nejstarším pamětníkem, kde jenom ze slušnosti mi neříkali dědečku.