Douška nad Magorovou rakví

„Mílo,  ty zkurvenej maďarskej židáku, mám pro tebe dobrou zprávu. Dlouho jsem uvažoval, zda můžu někomu věřit. Kravaťákům se věřit nedá, alkoholikům taky ne, intoši taky stojej za prd. Zůstals jedinej. Takže jsem se rozhodl, že tě poctím právem půjčit mi pětistovku.“ Zazněl hluboký nakřáplý hlas Ivana Martina Jirouse vulgo Magora, hned poté, co vstoupil do antikvariátu.

Nebral ohled na vytažená obočí čtenářů a pokračoval. „Když si pučim peníze od kravaťáka, tak vím, že mu ty prachy nikdy nevrátím. Mám potom z toho morální problém. Ty si poctivej živnostník a mánička k tomu. V potu tváře vyděláváš mrzký peníz svůj. Od tebe si rád pučím, jelikož vím, že tobě, dělníku na literárním poli, ty prachy vždycky vrátím“.

Sáhl jsem do kasy a pětistovka skončila v Magorově kapse.

„Teď, když jsem při penězích, tak si u tebe pár knížek koupím. Kde máš bůrovky?“ zeptal se Magor, přestože dobře věděl, kde je jeho oblíbený regál s knížkami za jednotnou cenu 5 Kč.

Vybral si dvacet bezcenných prvorepublikových románků v ošuntělých vazbách. „Spočítej mi to a požaduju množstevní slevu a slevu pro věrné zákazníky. Upozorňuji tě, že na tý slevě trvám.“

„Celkem je to 100 korun, sleva činí dvacet procent, tak to máme 80 Kč“ odpověděl jsem úředním jazykem, přestože jsem dobře věděl, jaké bude pokračování.

„Nechci slevu zadarmo, připočti si k tomu dýško ve výši 25 káčé.“ Pokračoval Magor velkopansky.

Když jsem se naoko podivil nesmyslnému zaokrouhlení, pokračoval: „No právě, vrať mi 395 korun a nezdržuj.“ Magor měl raději kovové mince něž papírové bankovky.

Tuto hru jsme s Magorem hráli dlouhých 15 let. Někdy každý týden, někdy jednou za měsíc. Půjčenou pětistovku vždy vrátil z honoráře, který dostával od svého nakladatele Viktora Stoilova, který bydlel ve vedlejším domě. Ten mu moudře dával peníze v menších částkách v pravidelných intervalech. Knížky vždy naskládal do igelitek, které stále nosil sebou. Za ta léta koupil a do své knihovny ve Vydří odnesl možná i tisícovku knih. Nepamatuji si jedinou knížku z tzv. umělecké beletrie či filosofie, kterou by koupil. Byly to vždy kovbojky, detektivky, válečné či dívčí romány zapomenutých předválečných autorů.  Jednu z koupených knih hned otevřel a pravděpodobně i přečetl v kavárně Jericho v sousedství. Za zbylé peníze si koupil několik panáků třtinového rumu.

------------------------------------

Byly doby, kdy dorazil skutečně namol. Byl agresivní, urážel nejenom mě, ale i náhodné zákazníky. Nezapomenu na scénu, kdy dost brutálně vyhodil z antikvariátu tři americké turistky. Když jsem se před prodejnou mladým americkým studentkám omlouval a uvedl jsem, že tím nechutným agresorem je jeden náš básník zvaný příhodně Magor, nadšeně vykřikly: „Oh, God, He was really Magour, it‘s fantastic, we love Hejvl and Magour indeed. „

Jindy zase dlouho vykládal příhody ze svého dobrodružného života. Příhody z vězení, z koncertů s Plastiky, z pitek s jinými androši. Vždy s láskou vyslovoval jména Mejla, Dáša a Juliana.

------------------------------------

Rád si ze mě utahoval: „Burdátš, Burdátš, to je ale jméno, nejsi ty původem nějaký uherskej gróf. Seš antikvář, tak nahlédni do archivů.“ Měl pravdu. V archivech se našlo, že můj prapraděd Johannes Burdáts de Kopcsan byl v roce 1777 povýšen do šlechtického stavu v rámci Uherského království.

Jindy zase tvrdil, když se koukal na můj nos. „Ty si přímo starozákonní žid, jak se jmenovala za svobodna tvoje babička, matka tvé matky?“ zeptal se.

„Jestli si dobře vzpomínám tak byla Maďarkou a jmenovala se Juliška Lévay, ale byla katoličkou.“ odpověděl jsem opatrně.

„Ty vole, podívej se do archivů, seš antikvář, to budeš překvapen.“

Opět jsem hledal odpovědi ze své minulosti. A divil se. V roce polovině 19. století konvertovali mí uherští předci z izraelitského vyznání ke katolickému a nepatrně si změnili jméno z Levy na Lévay.  Měl nefalšovanou radost, když mi říkal, že podle halachy jsem židem a už se z toho nevykroutím.  Obdivoval jsem jeho  neskutečnou schopnost odhadnout člověka, s kterým se zrovna bavil. Když mu někdo nepadl do oka, přestal se s ním bavit, nebo ho klidně bez lítosti pourážel. Ti dnes budou psát nenávistné a pomlouvačné historky.

------------------------------------

Pár metrů od antikvariátu má nakladatelství TORST svou kancelář. Magor tam vyzvedával autorské výtisky svých knížek a okamžitě s nimi dorazil do mého krámu. „Tady máš, Mílo, ještě teplý výtisk mé knížky. Musím ti tam napsat nějaké věnování, jinak bys tu knížku bez přečtení prodal.“

Aby mi udělal radost, tak tu dedikaci napsal třeba maďarsky. Znal stovky vět, které pochytil v kriminále od maďarských vězňů z jižního Slovenska.

„No, a abys je nemusel číst, tak poslouchej.“ Jal se číst své verše, a při tom přestal vnímat všechny náhodné zákazníky, kteří tak měli autorské čtení úplně zdarma.

------------------------------------

Letos, někdy koncem jara se ukázal v antikvariátě naposledy. Nonšalantně zaplatil svůj dluh, koupil několik knih a pozval mne, za své peníze, do Jericha na kapitána Morgana. Po jednom rumu a jedné dvanáctce jsem však musel odejít. Netušil jsem, že to bude naše poslední setkání a že náš antikvariát ztratí svého nejvěrnějšího zákazníka.

Magore, ty vole, knížky s tvými dedikacemi jsem neprodal. Slibuji ti, že si znovu všechny tvé básničky přečtu. Taky ti dávám kvitanci, že mi nic nedlužíš, abys neměl v nebi „morální problém“.