Katolická církev si přivlastnila Havla

Týden truchlení za Václavem Havlem měl vyvrcholit tzv. státním pohřbem. Nebyl jsem u toho, pouze jsem ve své prodejně pustil rozhlas. A nestačil se divit. I několik náhodných zákazníků rovněž začalo kroutit hlavami. Co se jim i mně na té smutné události nezdálo. Jeden zákazník to vyjádřil slovy: „Prostě se nemůžu srovnat s tím, že prezident republiky, ano republiky, má pohřební obřad, jako kdyby to byl monarcha“.

Jedině česká vlajka připomínala státní pohřeb.

A já jsem dodal: „Havel byl určitě cokoliv jiného než Apoštolské veličenstvo a císař a král římský a katolický a toto si nezasloužil.“ Jeho religiozita spočívala maximálně v tom, že se radil s Tomášem Halíkem a s arcibiskupem Dukou náhodou sedel ve vězení. Jinak ani svatbu s Dášou neměl v kostele, ale na žižkovské radnici. Taky paní Dagmar byla rozvedena, že. To se přeci katolíkům nelíbí. Tak jako byl Havel zásadově apolitický, tak se viditelně bránil přiklonit se k nějaké církvi. A to neuvádíme, že nejbližší vztah měl zřejmě k jeho svatosti dalajlámovi.  S určitostí taky můžeme tvrdit, že se před smrtí nestačil vyzpovídat a tudíž ani nedostal rozhřešení.

Přesto všechno byl jeho pohřební obřad, cudně zahalen do termínu zádušní mše, předán katolické církvi. Miliony z našich daní jsme utratili za to, aby prezident demokratické republiky měl pohřební obřad v duchu rakousko-uherského monarchie. Ptejme se, kdo za tím stál. Arcibiskupství se toho rádo ujalo, vždyť počet oveček klesl tak, že se jim opotily mitry i kvadrátky. Tento trumf jim však musel přihrát větší hráč. Domnívám se, že to byl současný prezident. Do jeho hlavy běžný občan nevidí, přesto musí cítit v poslední době jeho nebývalé sbližování s katolickým klérem.

Důkazem může být i projev Václava Klause nad Havlovou rakví. V žádném případě se nedržel staletí uznávaného úzu, že v něm nejdříve oslovujeme vdovu, pak pozůstalé a až v druhé řadě přítomné hosty. Doslova: „Vážený pane arcibiskupe, vážená paní Havlová, vážení vzácní hosté z domova i z daleké ciziny.“ Nebýt to tak vážná chvíle, na kterou dorazily desítky vládních delegací, mohli bychom to považovat za Klausův špílec vůči svému odvěkému rivalovi, respektive jeho manželce. Prostě oslovit jako první hlavu katolické církve na státním pohřbu považuji za nechutné, nemravné a nehodné současného hradního pána.

Etiketu nepopletl druhý řečník ministr Schwarzenberg, přestože ten se určitě považuje tradičně za velkého katolíka. Začal bezvadně, i když trochu familiárně: „Vážená a milá Dášo, vážení Havlovi…“

Jeho proslov byl však jediný lidský a zřejmě pouze jemu se dalo věřit od začátku do konce. Sice to neřekl, ale i já jsem se ptal, proč pro účast na „státním“ pohřbu nestačí být prostě občanem státu, ale stačí být třeba ministrantem v katolickém kostele. Proč v parlamentní demokracii naženou volené zástupce do lavic, a pak, jako nejvýše postavení hosté přichází klérus, včetně subalterních kneží či přímo laických ministrantů. Ano, tak to na velké katolické mši chodí. Jenže toto byl, opakuji, státní pohřeb.

Nebudu v tom dál šťourat, ať si to každý přebere sám. Velmi rád jsem večer zašel do Lucerny, kde proběhla Pocta Václavu Havlovi přesně tak, jak by si ji sám Havel přál. Aspoň že tak.