Všichni antikváři či starožitníci rádi vzpomínají na ten neúžasnější předmět, který objevili. Antikváři se chtějí pochlubit nestarší knihou, starožitníci zas nejdražším obrazem. Já, pražský antikvář mám neustále ve své paměti nález tak prachobyčejných věcí, jako je klobouk, brýle či pletený košíček. Avšak že to nebyly ledajaké obyčejnosti, jistě laskavý čtenář pochopí z následujících vět.
Masarykuv klobouk a další relikvie na mém pracovním stoleMilo Burdats
Bylo to v chladném lednu roku 2000, když mi zazvonil telefon. Hlas staršího pána se mne zeptal, zda nechci vykoupit několik knih, ale že jsou s manželkou již staří, takže k nim musím. Adresa je Praha Hradčany, Loretánská ulice. S minimálním nadšením se vyrazil do studené zimy. V malém bytě s výhledem na Černínský palác, kde se nemalovalo snad od války, jsem objevil dva věkem shrbené manžele. Ukázali mi knížky, vybral jsem si a na místě jim zaplatil. Jenže jim zřejmě byla moje přítomnost tak vzácná, že mne nechtěli pustit zpátky do antikvariátu. Takže jsem zůstal na čaj a zákusky.
A paní se rozhovořila: "Moje maminka ve vedlejším domě měla malou prodejnu cukrovinek a já jako malé dítě jsem ji dělala poslíčka."
Skočil jsem ji do hovoru: "Myslíte ten dům číslo 13, kde bydlela Alice Masaryková?".
"Ano, ano, paní Alice si každý den objednávala mletou kávu a dortíčky, měla stále nějaké návštěvy. A chodil k nám i pan ministr Jan Masaryk, kupoval sladkosti, když chodíval za svou přítelkyní Marciou Davenportovou, která bydlela taky tady v sousedství."
Najednou jsem měl před sebou člověka, který jako kniha vyprávěl o době, kterou jsem znal jen z učebnic. Rozhovor se protáhl na několik hodin. Kdo by opouštěl tak zajímavé vyprávěni. Asi kolem deváté večer se oba manželé na sebe pousmáli a nápadně mrkli. Vůbec jsem netušil, co mají za lubem.
"Pojďte s námi do zadní místnosti, něco vám chceme ukázat" a vedli mne do tmavé ložnice osvětlené pouze ozářenou Petřínskou rozhlednou za oknem. Musel jsem jim pomoci odtáhnout masivní postel. Za ní se totiž ukrýval notně zaprášený balíček.
Po rozbalení balíku začali na stůl vykládat jakousi veteš. "Toto jsou ostruhy presidenta Masaryka. Klepal jimi po hradních chodbách, aby úředníci věděli, že se blíží k jejich kanceláři. Toto je Masarykův osobní ručně vyřezávaný křížek, který měl neustále u sebe a dával si jej na noční stolek, když usínal. Toto jsou jeho brýle, cvikr. Byl tmavší, na léto. No a toto je ten slavný bílý klobouk, ve kterém vítal státní návštěvy."
Nenacházel jsem slov. Můj antikvární instinkt mi však radil, nevěřit ničemu a o všem pochybovat. Lidé, aby vydělali korunu, vám toho napovídají. Vzal jsem do ruky starý pomačkaný americký panamák. Vzpomněl jsem si jak jej Karel Čapek popisoval. Prý na pravé straně střechy měl vydřené místo, od toho, jak se jej Masaryk neustále dotýkal. Otočím klobouk a chtěl jsem vykřiknout. Přesně na uvedeném místě byl tmavohnědý flek. Sáhnu na to místo, kterého se dennodenně dotýkaly prsty Tomáše Garrigue Masaryka. Zoxidované plátno však nevydrželo a vydrolilo se. Prostě jsem udělal díru do Masarykova klobouku. O autenticitě jsem již neměl pochyb.
"A jak se to k vám dostalo" zeptal jsem se již tiše, tak trochu slavnostně.
"Nevím přesně, ale koncem roku 1948 k nám přišla paní Alice Masaryková a mamince dala dva kufry, ať to šatstvo přešijeme a rozdáme známým a ty ostatní věci ať si necháme na památku na tatíčka. A pak jsme ji už nikdy neviděli. Akorát vím, že do toho jejího bytu pak přišlo mnoho tajných policistů. Mnoho šatstva jsme rozdali, něco se přešilo pro děti. Několik předmětů z toho kufru si přišla vyzvednout Anina Masaryková a taky malíř Jan Slavíček. Ten chtěl všechno, prý mu ta pozůstalost jako vnukovi patří. On byl ale nepokrevný, tak jsme mu dali jen pár věcí. No a pak jsme ještě dostali mnoho věcí od Fanynky Šváchové, což byla kuchařka pana presidenta, například tento košíček, ve kterém mu podávala vařená vejce."
Paní Zdenička povídala ještě několik hodin, vždyť kolem jejich okna proudila historie. Před půlnocí jsem se zvedl a začal si oblékat kabát. A v tom mne oba manželé šokovali svou žádostí. "Pane Burdátši, vezměte si ten balík, vy určitě víte, co s ním udělat. My už jsme staří a bůhví, co by se s ním mohlo stát". Taková žádost se neodmítá. Ke knihám jsem tak přiložil krabici s pokladem padesát let ukrývaným za postelí. Obtěžkán tímto nákladem jsem pak ještě několik dlouhých minut stál před vchodem do Pražského hradu a představoval si pana Presidenta, jak vyjíždí na koni Matyášovou bránou se svým doprovodem směrem k Pohořelci.
Jaký je závěr: Klobouk, ostruhy, brýle i ostatní věci jsem si rozložil na svůj pracovní stůl, k bustě Tomáše Masaryka, která mi tam stála a ještě celý dlouhý měsíc jsem se každý den zlehka dotýkal těchto relikvií. Občas jsem si dal klobouk na hlavu a cvikr na nos, klobouk mi byl malý a cvikr měl jiné dioptrie. Bouřil se v mém nitru obchodník i patriot i Masarykův stoupenec. Nakonec zvítězil patriot. Nejdřív jsem si tyto předměty vyfotografoval. Poté jsem se spojil s nově vzniklým Museem T. G. Masaryka v Lánech a tuto vzácnou osobní pozůstalost po zakladateli našeho státu jsem jim předal.
