Horor v Lucerně
Vzpomínky byly ilustrovány touto fotografií
Jsem na scéně Lucerny, jednoho z nějvětších sálů Evropy, aspoň jistě největšího v podzemí. Sál byl toho večera plný. Zatímco jsem si prohlížela s jistou obavou parter, myslela jsme na to, co mi řekli: všichni tito lidé by mohli být utopeni v několika minutách. Právě nad sálem totiž vede ohromný vodovod, který zásobuje celou Prahu vodou. Stačila by jediná trhlina: okamžitě by nastala panika a tonutí. Proto jsem se dívala na strop, ale neperlila se tam ani kapka vody, žádná mokrá skvrna se nerozšiřovala nad mou hlavou.
Ohromný, pravoúhlý sál, chladný sál, Nemohla jsem dohlédnout až na konec. Sál, který podivně zmenšuje herce, sál, který pije hlas, který ho hltá, smazává, ztrácí. Byla jsem ztracena. Jak byl dlouhý, hluboký a chladný, ten sál Lucerny! Opravdu, necítila jsem se tam dobře. Instinktivně jsem hledala kolem sebe nějakou oporu. Nikdo. Ale náhle jsem před sebou uvidela tajemnou ulici Alchymistů (Zlatá ulička), starý židovský hřbitov. A legenda o Golemovi, o tomto živoucím automatu, vytvořeném velkým rabínem-kouzelníkem, mi vstoupila najednou na mysl. Takové obrazy a takové myšlenky ovšem nepřidají odvahy.
Vzchop se , říkám si a setřásám všechno ze sebe, musím vyhrát!
První potlesk mě potěšil, ale byl to potlesk řídký, skoro nehybný a docházel ke mně jen ztěží řadami tisíců návštěvníků. A tu spustil orchestr taneční hudbu. Teď, říkám si, špatná chvíle je pryč, jsem zachráněna. Z počátku bylo vše co nejlepší, snažila jsme se vyplnit celé podium svými kroky, tančila jsem od pravého okraje až docela k levému kraji. Potom jsem zpozorovala, že orchestr ponenáhlu zrychloval rytmus. Podívala jsem se na dirigenta. Byl nemilosrdný, nos zdola osvětlený, se svýma dvěma bílýma rukama, rukama fantoma, kreré se zdvihaly a klesaly, aby zachytily noty jako neviditelné mouchy nad hlavami hudebníků. A hudba byla rychlejší, ještě poněkud rychlejší. Tančila jsem rychleji, abych stačila hudbě, ale dávala jsem znamení dirigentovi. Neporozuměl, ten člověk neporozuměl. Jeho paže se začaly teď zmítat v nebezpečné kadenci.
Přiblížila jsem se ještě blíže dirigentovi a křičela jsem: Too quickly, too quickly! Příliš rychle.
Náhle jsem uklouzla, upadla na bok, ale jediným skokem jsem se zdvihla. Odřela jsem si loket a kůži na celé paži. Cítila jsem jak se krev mísí s potem, cítila jsem, jak sestupuje ke konečkům prstů. V tom okamžiku jsem uslyšela bouři potlesku, obecenstvo považovalo můj pád za úmyslný efekt. Naposledy jsem vykřikla: Příliš rychle, příliš rychle! Ale dirigent orchestru, který se na mě díval jako zbavený smyslů, vyštval hudebníky již zmatené k poslednímu vystupňování tempa. Zatemnilo se mi v očích, jedním rázem jsem padla na obě kolena. A zaskřípala jsem zuby. V té vteřině jsem si řekla:
Zastavíš-li se, jsi ztracena, je třeba, abys tančila, je třeba, abys přemohla, abys vysílila orchestr a toho strašného dirigenta.
Kolena mi krvácela, Krev mi tekla po lýtkách. Byla jsem jako podřezaná tanečnice, obraz krve. Tančila jsem jako ďábel. Tančila jsem, točila jsem se, skákala, běhala. Vír hudby mě unášel, ale já ho ještě předstihovala. Povolíš-li, jsi zneuctěna. Nepovolila jsem. Konečně se paže dirigenta snesla jedinou ranou, orchestr jako by se stáhnul, jakoby náhle splasknul. Viděla jsem, jak se ohromná Lucerna točí kolem mě, se svými tisíci hlavami. Zdálo se mi, že všechno je rudé, všechno jako by mělo shořet. Slyšela jsem hřmot odkudsi zhluboka, slyšela jsem výbuch bouře a shroutila jsem se, padla jsem střemhlav ke dnu své únavy, svého vyčerpání, své bolesti.
Hořela jsem jako pochodeň. Diváci tleskali a marně vyvolávali. Omdlela jsem. Odnesli mě do mé lóže. Pozbyla jsem vědomí. Byla jsem mrtva. Tiše jsem krvácela, na zem, na koberec, ruce zkřížené...
(dobový překlad: Frank z Pražského ilustrovaného zpravodaje)
Milo Burdátš
Největší okradení akcionářů v historii
V letech 1945 až 1948 naše země zažila velkou vlnu etatizace neboli znárodnění. Pomineme-li dosazení státní správy do podniků Němců a Maďarů, byli zestátněny stovky velkých akciových společností, jejichž akcionářům nikdy nebyly vyplaceny náhrady, jak bylo slíbeno. Náhrady byly poskytnuty pouze cizozemským držitelů akcií a někdy po hodně dlouhé době. V podstatě stát okradl tisíce a možná desetitisíce akcionářů o jejich podíly ve firmách. Z ideologického hlediska stále považujeme tuto etapu za největší, státem posvěcený lup. Jenže možná je až na druhém místě řebříčku. Největší okradení akcionářů proběhlo jindy.
Milo Burdátš
Tajemství prvního presidentského portrétu
Kdy vznikl první oficiální portrét prvního presidenta naší země Tomáše Garrigue Masaryka se obecně neví. Koho to taky zajímá. Kdyby se náhodou nějaký zájemce našel, ať čte dále. Takže pátrejme: po zvolení prvního presidenta, začala sháňka po starších fotografiích profesora Masaryka, jelikož sám T.G.M byl v té době ještě v zahraničí a nešlo ho solidně vyfotografovat nebo, jak bylo zvykem, namalovat. Kdejaké tiskárny ty nekvalitní a neautorizované fotografie tiskly a prodávali nadšeným davům. To však nebyly oficiální portréty. Ty vznikly později.
Milo Burdátš
Nelžeme si, prosím. Charlota Masaryková mluvila krásnou češtinou
Jako antikváře mne v poslední době značně rozčilují sebevědomá tvrzení, že manželka prvního presidenta T. G. Masaryka neuměla česky. Touto nepravdou reagují skalní agitátoři pana Karla Schwarzenberga na námitku, či spíše konstatování, že paní Therése Schwarzenberg neumí česky. I včera večer v duelu presidentských kandidátů krásná herečka Jitka Čvančarová tuto lež vyslovila v přímém přenosu a moderátorka ji bez uzardění opakovala.
Milo Burdátš
Zajímá mne pouze pozadí Václava Klause
Tak máme za sebou poslední novoroční projev Václava Klause. Jako po minulé roky, i dnes mne jeho pohled na život v naší malé zemičce nezajímal. Přesto si televizor zapnu. Zajímá mne však pouze Klausovo pozadí.
Milo Burdátš
Sport
Olympiáda zarazila kdejakého milovníka poezie do křesla před televizní obrazovku. I já, pražský antikvář si vychutnávám dokonalou souhru těla, obdivuhodné výkony a emoce z vítězství i proher. Zapátral jsem ve svých skladových zásobách a chtěl jsem najít ty nejstarší verše, opěvující fenomén zvaný sport. A ehle, prozápadně orientovaný český básník Karel Mašek (1867-1922) napsal krátkou veselou báseň s názvem Sport. Vyšla někdy před rokem 1904, tudíž ještě před první londýnskou olympiádou.
| Další články autora |
Na prodej je vila po Petru Kellnerovi od slavného architekta. Nahlédněte dovnitř
Realitní kancelář WIN & WIN reality inzeruje na svém webu vilu, která se dostala do učebnic...
Rezignace? Zveřejnit intimní video je zásah do soukromí. Rajchla se zastává i Rakušan
Nejen členové nové vládní koalice se zastávají poslance za SPD Jindřicha Rajchla při jeho sporu s...
Jak se nakupuje v nizozemské „matce“ českého Alberta. Ceny někdy překvapí
Řetězci Albert Heijn patří zhruba třetina nizozemského maloobchodního trhu s potravinami. V Česku...
Česko má po 13 letech světovou Miss Earth. Korunku získala Natálie Puškinová
Česko má další světovou královnu krásy. Mezinárodní soutěž Miss Earth 2025 vyhrála ve filipínské...
Rajchl obvinil aktivisty, že pronásledují jeho dceru. Chtějí zveřejnit intimní video
Poslanec za SPD a předseda strany PRO Jindřich Rajchl podal trestní oznámení na aktivisty pod...
Když luxus znamená klid. Kde leží nejlepší lyžařská střediska bez davů
Populární evropská i americká zimní střediska trpí stále více náporem lyžařů. Ti, kdo preferující...
Jak se žije ruským podnikatelům na Západě. Bojují s regulacemi i podezíravostí
Od počátku invaze na Ukrajinu se rozhodly opustit Rusko stovky tisíc lidí. Přestěhovali se do...
Bill objal Monicu. Zapomenutý snímek po letech otřásl Bílým domem
Seriál Byla to jen vteřina. Zjihlý pohled mladé stážistky, objetí prezidenta a cvaknutí závěrky. Dirck...
Ve vězení jsem skončit měl, dospěl jsem. Teď chci být reportér, říká Pavel Novotný
Premium Pavel Novotný, starosta rebel. Dostal původně podmínku za výtržnictví, podněcování k trestnému činu...
- Počet článků 31
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3161x



















