Dne 23.11.1930 se ve francouzském periodiku Intransigeant objevila část vzpomínek slavné tanečnice Josephine Bakerové. Byly to zrovna vzpomínky na její první vystoupení v pražské Lucerně. Že to bylo vyprávění dramatické až hororově zbarvené. No posuďte sami.
Vzpomínky byly ilustrovány touto fotografií
Jsem na scéně Lucerny, jednoho z nějvětších sálů Evropy, aspoň jistě největšího v podzemí. Sál byl toho večera plný. Zatímco jsem si prohlížela s jistou obavou parter, myslela jsme na to, co mi řekli: všichni tito lidé by mohli být utopeni v několika minutách. Právě nad sálem totiž vede ohromný vodovod, který zásobuje celou Prahu vodou. Stačila by jediná trhlina: okamžitě by nastala panika a tonutí. Proto jsem se dívala na strop, ale neperlila se tam ani kapka vody, žádná mokrá skvrna se nerozšiřovala nad mou hlavou.
Ohromný, pravoúhlý sál, chladný sál, Nemohla jsem dohlédnout až na konec. Sál, který podivně zmenšuje herce, sál, který pije hlas, který ho hltá, smazává, ztrácí. Byla jsem ztracena. Jak byl dlouhý, hluboký a chladný, ten sál Lucerny! Opravdu, necítila jsem se tam dobře. Instinktivně jsem hledala kolem sebe nějakou oporu. Nikdo. Ale náhle jsem před sebou uvidela tajemnou ulici Alchymistů (Zlatá ulička), starý židovský hřbitov. A legenda o Golemovi, o tomto živoucím automatu, vytvořeném velkým rabínem-kouzelníkem, mi vstoupila najednou na mysl. Takové obrazy a takové myšlenky ovšem nepřidají odvahy.
Vzchop se , říkám si a setřásám všechno ze sebe, musím vyhrát!
První potlesk mě potěšil, ale byl to potlesk řídký, skoro nehybný a docházel ke mně jen ztěží řadami tisíců návštěvníků. A tu spustil orchestr taneční hudbu. Teď, říkám si, špatná chvíle je pryč, jsem zachráněna. Z počátku bylo vše co nejlepší, snažila jsme se vyplnit celé podium svými kroky, tančila jsem od pravého okraje až docela k levému kraji. Potom jsem zpozorovala, že orchestr ponenáhlu zrychloval rytmus. Podívala jsem se na dirigenta. Byl nemilosrdný, nos zdola osvětlený, se svýma dvěma bílýma rukama, rukama fantoma, kreré se zdvihaly a klesaly, aby zachytily noty jako neviditelné mouchy nad hlavami hudebníků. A hudba byla rychlejší, ještě poněkud rychlejší. Tančila jsem rychleji, abych stačila hudbě, ale dávala jsem znamení dirigentovi. Neporozuměl, ten člověk neporozuměl. Jeho paže se začaly teď zmítat v nebezpečné kadenci.
Přiblížila jsem se ještě blíže dirigentovi a křičela jsem: Too quickly, too quickly! Příliš rychle.
Náhle jsem uklouzla, upadla na bok, ale jediným skokem jsem se zdvihla. Odřela jsem si loket a kůži na celé paži. Cítila jsem jak se krev mísí s potem, cítila jsem, jak sestupuje ke konečkům prstů. V tom okamžiku jsem uslyšela bouři potlesku, obecenstvo považovalo můj pád za úmyslný efekt. Naposledy jsem vykřikla: Příliš rychle, příliš rychle! Ale dirigent orchestru, který se na mě díval jako zbavený smyslů, vyštval hudebníky již zmatené k poslednímu vystupňování tempa. Zatemnilo se mi v očích, jedním rázem jsem padla na obě kolena. A zaskřípala jsem zuby. V té vteřině jsem si řekla:
Zastavíš-li se, jsi ztracena, je třeba, abys tančila, je třeba, abys přemohla, abys vysílila orchestr a toho strašného dirigenta.
Kolena mi krvácela, Krev mi tekla po lýtkách. Byla jsem jako podřezaná tanečnice, obraz krve. Tančila jsem jako ďábel. Tančila jsem, točila jsem se, skákala, běhala. Vír hudby mě unášel, ale já ho ještě předstihovala. Povolíš-li, jsi zneuctěna. Nepovolila jsem. Konečně se paže dirigenta snesla jedinou ranou, orchestr jako by se stáhnul, jakoby náhle splasknul. Viděla jsem, jak se ohromná Lucerna točí kolem mě, se svými tisíci hlavami. Zdálo se mi, že všechno je rudé, všechno jako by mělo shořet. Slyšela jsem hřmot odkudsi zhluboka, slyšela jsem výbuch bouře a shroutila jsem se, padla jsem střemhlav ke dnu své únavy, svého vyčerpání, své bolesti.
Hořela jsem jako pochodeň. Diváci tleskali a marně vyvolávali. Omdlela jsem. Odnesli mě do mé lóže. Pozbyla jsem vědomí. Byla jsem mrtva. Tiše jsem krvácela, na zem, na koberec, ruce zkřížené...
(dobový překlad: Frank z Pražského ilustrovaného zpravodaje)
