Přirozený koloběh

Je to jako čichat k jímce plné hnědošedé hmoty a čekat, že co nevidět zavoní po pivoňkách. Venku pětatřicet nad nulou. Sluníčko svítí, vrabci štěbetají, obloha bez jediného mráčku. K zblití.

Po ulicích se courají mladé i staré páry, ruku v ruce, otírají se upocenými končetinami o sebe, až to mlaská. Rozhazují úsměvy na všechny strany, trošku toho dlouhého upřímného souložechtivého koukání do očí.

Takhle nasraná už jsem nebyla tři týdny!

Týden první:

„Mám dojem, že procházíš manickou fází!“, hustí do mě kamarádka Dáša. Raděj bych procházela tunelem s neoslňujícím bílým světlem na jeho konci. Dáša má pět let po přechodu. Asi zapomněla.

Já se nestihla ani otřepat, a už je to zase tady. Jako balónek. Stačí píchnout a odletím ke hvězdám. Unavená, ale ne tak moc, abych nebyla schopná dojít si do lednice pro čokoládu. A za pár minut pro litrovou krabici kokosové zmrzliny. Ležím v křesle, které nebylo zkonstruované na polohu vleže.

„Maminko, uděláš mi pití?“, žadoní jedno z mých dětí. Děcka otravný. Nechce se mi ani na záchod.  Ale když už musím vstát...vezmu si ještě ze spíže polomáčený. Zapadnu do křesla a rozhodně se netvářím spokojeně.

„Maminko, to pití!“

Do psí díry!

„Maminko, půjdeme na hřiště?“

Rozhodně ne. Maminka musí číst knížku, miláčku.

„Maminko, přečteš mi pohádku?“

To víš že jo! Bolí mě břicho, hlava, klouby, prsa a určitě mě bolí i oči, i když to ještě neví.

„Miláčku, jsem doma!“

No tě pic. Asi vyskočím z křesla a udělám tři přemety...

„Jak ses měla?“

Až tě večer kopnu do holeně, bude to lepší, díky za optání.

„Co máme k obědu?“, ptá se můj veselý manžel.

Nevím, tys něco koupil?

„Dneska ti to sluší!“, zamrká a nasadí svůj svádivý výraz.

Asi ho bodnu šroubovákem do týla.

Týden druhý:

Mám dojem, že ještě deci a zkolabuju. Hraju všema barvama. Bílou, červenou, bílou, červenou, červenou, červenou...Potím se, hekám, cítím, jak ze mě odchází život. Dáša prý během „těch“ dní mohla i sportovat.

Dáša je divná. Nechápu, proč se s ní bavím.

„Jdeme dneska do toho kina?“, ptá se ta paní Divná už asi potřetí.

„Vem si ty černý šaty“, mrkne na mě,“ty, co sis koupila předloni v Itálii.“

Vona je fakt blbá!

„Ne, vem si ty bílý šortky“, hukne z obyváku manžel.

Co jsem komu udělala, že mám doma takovýho debila...

Sedíme v první řadě a koukáme, jak se Samuel L. Jackson snaží o vyhlazení lidstva.Teda Dáša se kouká. Já svírám stehna, až to pálí. Mám dojem, že vstanu, a vyvalí se ze mě hektolitry rubínově zbarvené tělní tekutiny. Hryžu si nehty. Když elitě na filmovém plátně začnou pukat hlavy, puká mi v kříži. Došourám se domů.

„Měl jsem za to, že za těch x let sis už stačila zvyknout“, prohodí manžel, když se nepřevlečená schoulím do prenatální polohy.

Dneska by to šlo. Dneska ho zabiju...

Týden třetí a snad i čtvrtý:

Ale že je dneska krásně, sakra! Venku pětatřicet nad nulou. Sluníčko svítí, vrabci štěbetají, obloha bez jediného mráčku.  Jdu s mužem ruku v ruce po náměstí. Občas se rozverně tiskneme jeden k druhému. Můj muž je báječný!

Šestnáctiletý syn se znepokojeně rozhlíží, jestli není na blízku nějaký spolužák a znuděně odfrkavá, funí a prudí, ale srdce mi z toho žalem nepuká. Jsem nabitá. Střílím na všechny strany náboje veselí a odhodlání. Plán pro příští půlrok zahrnuje aktivity s dětmi, rekonstrukci chatky na Šumavě, jazykový kurz a celorodinný tábor. Mám potřebu sdělit celému světu, jak se mi teď daří. A ten sex poslední tři noci. Bože!

Tchýně dorazí příští víkend na návštěvu. Dáme kafíčko, zákusky, skočíme si do bazénku. V sobotu večer táborák na zahradě, je načase si užívat. No ne?

Týden první měsíce následujícího:

Venku hnusně. Nejstarší přišel ze setkání s partou vrstevníků a smrdí jak popelnice plná špačků. Smrad jeden! Házím po něm první věc, která mi přijde pod ruku. Tisícistránkový svazek Anny Kareniny a vůbec mi to není líto. Včas uskočí. Což mi líto je.

Dvě malé hlavičky cupitají v úrovni mého odulého břicha a snaží se upoutat pozornost nervní matky taháním za cíp tuniky, která by svou velikostí mohla konkurovat party stanu.Kolik že let bude trvat, než se postaví na vlastní nohy?

 Dožadují se opékání špekáčků. Nechápu, kdo to vymyslel. Stejně nakonec u toho ohně zkysnu sama, protože ostatní jsou lemry a opékání je nebaví. Zato žraní ano.

„Miladko, dej si zákusek.“, naléhá tchýně.

Baba jedna protivná, plesnivá.

„Škoda, že počasí nevyšlo...“, háže psí ksicht a snaží se mě povzbudit ke konverzaci.

Jo, kéž by padala z nebe hovna a jedno přímo na tebe.

Dorazila i matinka a sestra.

Obě hubený jak bambusový tyčky, v sukýnkách. Že prej asi ignorují těch patnáct pod nulou. Provokatérky.

„Dáme bázen, ne?“, prohodí sestřička.

Bůůů.

Takhle nasraná jsem nebyla už tři týdny!