Pofoukám si, olížu si.

Anna Štachová se prohlížela v zrcadle a plakala. Bylo jí sedmnáct a měla knír. I Václav Bártů od sousedů ho měl a pan Dvořák, i její děda. Bylo to otřesné. Pro Annu. Pro nás nikoli. My jsme věděli, že Anně pod nosem neraší nic. Dívka si oblékla své nejlepší letní šaty a proklínala přírodu, protože příroda vůbec nemyslela na to, že dnešní muži nesnesou chlupaté dámy.

Bože, proč musím mít takovou hubu?!, myslela si. Co je to za život? Achich ach a ouvej. Zhroucená dosedla v restauraci U růžových poupat na měkké polstrování naproti své nejlepší přítelkyni. Helena si zrovna popotáhla z cigarety a nebyla zvědavá na prohlášení, že má Anna obličej chlupatý jak kokosový ořech. Měla svoje starosti. Jednu obří starost. Nevlastního otce. Člověka, který se Heleny ustavičně ptal, jak se jí daří, pořádal nesmyslné akce a výlety a určil večerku na desátou hodinu večerní, zatímco její vrstevnice ze sídliště ještě dobré dvě hodiny směly tančit nebo u Břéti doma popíjet pivko. Do psí díry, co to je za život?! Příští týden povinně na Šumavu. Kdyby to byla alespoň Itálie! Achich ach a ouvej.

O dva kroky dál se neklidně vrtěl nad sklenkou vína pětatřicetiletý Josef. I on měl svoje rozšklebené ranky. Byl přitažlivý a inteligentní. To si myslel Josef, ne my. Rozšklebené ranky se na něj lepily, jak vosy na lapače zavěšené v korunách třešní. Dmuly se jim prsa z výstřihů, lokýnky a boky pohupovaly vzrušeně ze strany na stranu. A protože byl krásný a inteligentní, rvala si ta dmoucí prsa, lokýnky a boky hystericky kůži z těla, když se s nimi rozcházel. A pak přišla zvláště rozšklebená rána s černobílou fotkou fazole. A chtěla peníze. Pro příštích osmnáct let minimálně. Bože! Achich ach a ouvej.

Polstrování u vedlejšího stolu obsazovala trojice rozložitých žen. Zaníceně rozebíraly svoje rozložitosti, a my víme, jak to takové dámy umí, a jedna z nich se doslova hroutila, neboť byla z přísedících nejširší. Taková potupa! Chodit do obchodů, jejichž vitríny zahalují po celé délce i šířce plátno, jako ubrus sváteční stůl, s cedulkou letní tunika. A manžel spílá, protože se na to už nemůže koukat. A všechny ty hubené žáby, které neodnosily jedno jediné dítě, se nakrucují až hanba. Nic se nedaří. Sportovat nemůže, hned popadá dech. Pořád jen diety, diety, diety. Achich ach a ouvej. Jak to ty tři ženy unavovalo. A proto se zakously do punčových řezů a větrníků a určily si datum další hubnoucí štace. Tentokrát to vyjde, ujišťovaly se. Ale zítra ne, raději začneme od příštího týdne. „Zítra peču kachnu.“, řekla ta úplně nalevo a ze dvou širokých hrdel se vydralo chápavé zamručení.

Jen muž sedící u stolu zastrčeném těsně u dveří toalet neměl žádné starosti. Přestože seděl u toalet, chápete?! Smál se, oči mu zářily jak reflektory prodírající se tmou a držel svou partnerku za ruku. Byl spokojený. Blbec jeden!, vyvstalo těm šesti lidem U růžových poupat na mysli. Jak si to vůbec představuje?! Taky nevíme. On si tu sedí a cení zuby štěstím, div blaženě nechrochtá. „Zaplatím.“, řekl ten blbec servírce a chystal se k odchodu. Jenže když vstal, rozhostilo se ticho. Muž se opíral o berle a od kolen dolů po poslední prst měl nohy umělé. Partnerka vstala také, pohladila ho po vlasech a pak se společně odšourali k východu. A ten blbec se usmíval! No, chápete?!