Jak jsem po třech letech odešla

Když jsem svůj záměr oznámila starší dceři, šokovaně vytřeštila oči a v jeden okamžik jsem si byla jistá, že pozbyla pudu sebezáchovy a nedýchá. Syn se cítil ukřivděn, neboť v jeho pětileté mysli bylo naprosto nemožné, abych opust

Z mého pohledu existují dvě skupiny matek pobírajících rodičovský příspěvek. K první skupině řadím ženy, jež mají možnost trávit alespoň krátký čas jako samostatné jednotky. Baví se, vzdělávají, pracují. Z vlastní zkušenosti mohu čestně prohlásit, že tyto chvíle jsou důležité pro zachování si duševního zdraví. Ve druhé skupině jsou matky, které tuto možnost nemají. Důvodů může být hned několik. Můžete se domyslet. Ti méně schopní imaginace, nechť se obrátí na partnery, manžely, ostatní rodinné příslušníky a jedince, pro něž slovo matka představuje osobu, která drží lidově řečeno hubu a krok, pečlivě se stará o potomstvo a domácnost a setrvává se svými ženskými tvary v domě, pokud tedy nemaká na poli nebo nestojí frontu v samoobsluze, protože tak to před půl stoletím fungovalo, proč by ne i dnes. Má zkušenost z této skupiny je naprosto odlišná. Jestli jsem někdy ve svém životě mohla tvrdit, že jsem psychicky naprosto v pořádku, pak bych nyní za takové prohlášení shořela v plameni pekelném takovou rychlostí, že by nestihl požární alarm zapípat.

Jak to myslím?

- Bolest. Stala se každodenním chlebem. Zhruba od šesti hodin ranních do půlnoci můj mozek registruje tyto informace: " Bolí mě bříško. Bolí mě hlava. Bolí mě nožičky. Bolí mě koleno, loket, palec, zub, krk, sval, dermální papila a kurtikula vlasu na temeni. "

- Vzhledem k tomu, kolikrát se mi téměř zastaví srdce zděšením, když mě jedno z drahých dětí probudí v nočních hodinách šeptajíc mi ve tmě ložnice těsně nad obličejem "mamííí", přestávám vnímat problém se spánkovou apnoe jako život ohrožující.

- Vlastní slovní zásobu a všeobecný přehled bych shrnula slovem nedostačující. Jistě by se mnou souhlasily místní prodavačky, pošťačky, pedagogové mých potomků, řidiči, jimž jsem zdlouhavě vysvětlovala cesty k místům vzdáleným na dohled i německý turista, kterému jsem na dotaz odpověděla hysterickým smíchem a úprkem. Důležité je, že vím, kde se nacházejí dětská hřiště a pískoviště v okruhu deseti kilometrů a znám nazpaměť pětadvacet moučníků. Na datum nebo na den v týdnu už se mě ale neptejte. A to ani tehdy, držím-li v ruce kalendář.

- V neposlední řadě musím přiznat, že i obyčejné klení jsem degradovala z vulgarismu označujícího velký sval hýžďový na slovní spojení himl hergot laudón donrvetr, který užívám stejně často jako běžné dobrý den. Vzhledem k tomu, že žiji na vesnici, jistě chápete, co tím chci naznačit.

A tak jsem si jedno lednové odpoledne při vynášení nočníku řekla, teď nebo nikdy a přihlásila se do autoškoly. Nikdo kromě mne nadšeně do výše neskákal, slavnostní dort se nepekl. Plná elánu a s pocitem svobody jsem tedy vyrazila mezi lidi. Poprvé po třech letech bez doprovodu malých človíčků. A tehdy mi navzdory mým předchozím libým představám došlo, v jaké izolaci jsem doposud žila. Ploužila jsem se teď ulicemi jako komparsistka ze seriálu se zombie tématikou a ze zvyku reagovat na neustálé otázky brblala a odstrašovala tím kolemjdoucí. Možnost se rozhlédnout a vnímat obří prostor i jinak než pohledem k zemi ve mně vyvolal agorafóbní stavy. Touha po volnosti ustoupila žádosti schovat se zpět mezi čtyři stěny domova. Najednou nebylo žádné my a žádné ony. Ale jen já a nesmírný počet lidí, který by byl schopen mě zastavit a třeba po mně něco chtít!

Chtělo se mi blít.

V té chvíli mi na mysl vyvstala otázka, kterou jsem kladla dětem pokaždé, když provedly něco nečekaného.

Jsi normální?!

A tato otázka se opakovala, opakovala a opakovala pořád dokola se stejnou intenzitou, s jakou se loni na jaře v místní škole objevovaly v hlavách školáků vši. Kde končí ta hranice, kdy se z obyčejné zdravé ženy stane koktající pošuk s upocenými dlaněmi? Přichází to tehdy, když pomyslně sklapneme paty a stiskneme čelisti v mlčení jenom proto, abychom někoho nepohoršily přáním strávit alespoň hodinu týdně upravené a čisté třeba jen procházkou s kamarádkou Máňou od naproti? A nemůžeme si za to právě my samy?!

První hodiny autoškoly byly super. Když pominu skutečnost, že jsem nervozitou zářila jak Rudolfův pitomý nos, těsně před odchodem jsem nabyla jistoty, a než jsem odemkla dveře od domu, s úsměvem a radostí z opětovné návštěvy kurzu jsem nasála do plic obří dávku čerstvého vzduchu.