„Tak jaký jsi měl den?“, zeptala jsem se čtyřletého syna, jen co se za námi zabouchly dveře mateřské školy. Vzápětí mi človíček poskakující po mojí pravici vylíčil, jak Kamila zase zlobila, jak Terezka kakala a museli potom otevřít všechna okna, přestože teploměr ukazoval několik stupňů pod nulou, a že až s Martinem vyrostou, budou závodit s Ferrari.
„A co ten tvůj nejlepší kamarád? Co Péťa?“
Adam se zastavil a s hlavou sklopenou zamumlal: „My už spolu nekamarádíme, víš.“
„A proč?“, chtěla jsem vědět.
„No, protože on má mikinu se Spidermanem a já ne. A taky proto, že jsem si ušpinil punčocháče a mám moc oranžový vlasy.“
„Aha.“, zmohla jsem se ze sebe vypustit a přemýšlela, jestli nad takovým chováním jen lhostejně mávnout rukou, nebo povědět holý fakt, pravdu, s níž se bude syn setkávat denně jako s naprosto běžnou, všední věcí do konce svého života.
„Víš, Adame, většina lidí posuzuje druhé podle toho jak vypadají a kolik toho vlastní.“
Syn si tlačil do pusy stébla pažitky, které uštipoval z truhlíku na parapetu a naslouchal.
„Už není podstatné, jaký jsi uvnitř a na co myslíš. Lidé to kdysi akceptovali, přijali jako nepsané pravidlo.“ Ano, každý den. Kalkulujeme, měříme, škatulkujeme, závidíme či pohrdáme. Ať už pro dostatek druhého nebo jeho nedostatek, hlavně si přisadit, vyjádřt názor, pohladit ego. Stoupáme z pozic podřazených na schody nadlidí a zase zpět.
„Ale pamatuj, že nejbližší a nejmilejší ti bude ten, kdo umí rozesmát a podpořit, i když nebudeš mít zrovna nejlepší den. Takový kamarád může mít třeba díry na ponožkách, týden nemyté vlasy a v kapse jen jeden drobný peníz a stejně s ním budeš rád.“ Chlapec polkl sousto zelené natě. Jak by mohl něco takového chápat. Hodnoty jako čest, tolerance, soucit, pochopení jsou téměř zapomenuty. Metamorfovaly v hybridy, které lze aplikovat jen na „sobě rovné“. A možná ani k takovým ne. Občas o hodnotách sníme jako malá děvčátka o bájných jednorožcích nebo o vílách Zvonilkách. Co se nedá přepočítat, není. Bez šustění papírků s obrázky Palackého či operní pěvkyně nejsi nic. Bez peněz nejsi nic. A tenhle transparent máme jako za prvního máje vyvěšený v hlavách. Hrabeme, vždyť bez toho není existence. Hrabeme, hrabeme, a pořád je to málo a dokonce míň. A charakter. To mě poser, to je jako co? Nově nalezená mumie někde v pouštích Egypta?
„Víš, já jako Péťa nebudu. Já, maminko, budu šťastnej!“, vyprostil mě z úvah Adam. Svojí dětskou vírou a naivitou. Chvíle dojetí, snad i slza by ukápla, kdybych nevěděla své. Systém. My se v tom systému rodíme a umíráme, předáváme z generace na generaci. A systém koření a množí se jako pleveůl. Občas jej vyrveme i s kořeny, ale je to plevel odolný a tak si vyraší znovu nebo třeba jen o kus dál. Občas se nám nechce a plevel si roste do šíře i výše, až se ani trávě nechce růst. A pak už nezbývá než zeminu vyvézt se vším tím svinstvem a navozit novou a položit trávník. Ale zahrádkáři se nechce. Vždyť je to moc práce a vůbec! Mávne rukou a příští den už zase rve a trhá, vždyť bez toho by to nebylo zahrádkaření…přeci jenom jej to otročení baví…
