Zebra na asfaltu

Jana: Ležela v posteli, v kaluži šťáv vyprodukovaných póry kůže celého těla. Z čela jí stékaly pramínky tekutiny, které už odmítala stírat, i když ji nepříjemně lechtaly. Kdyby mohla, otevřela by okno a nechala se ovívat čerstvým vzduchem, ale venku je pod nulou, případný zápal plic tu myšlenku odehnal. Kdyby to mělo smysl, vstala by a smyla onu slanou vrstvu ze své věkem sešlé schránky. Smysl to nemá, stejně se zase přilepí k lůžku jako moucha k lapači.

Představila si, jak její dospělá dcera vchází do ložnice, v rukou kufřík s nářadím. Ujme se nebohou matku oprostit od matrace. Kdyby byl existoval nějaký muž, snad by to udělal on. Ale neexistuje, odešel už před lety. Pociťovala horko, větší než na dovolené v Chorvatsku. Mozek v režimu ždímání. Asi bude zvracet.

Za hlavou stěna, za stěnou místnost vedlejšího bytu. Zaslechla tlumený smích. Panelák. Soused má opět dámskou návštěvu. A proč ne…mladej a dokud mu stojí…, pomyslela si a jala se v potu bobtnat jak houba.

Přišlo to v devětasedmdesátém. „Já umírám, maminko, pomoc!“, volala tehdy třináctiletá Jana z toalety a civěla na krev. Matka zděšeně upustila křížovky na koberec a vystřelila k dítěti, kterému zjevně visel život na vlásku. Pak dceři podala balíček s vatou a večer před spaním se zalykala smíchy. Jak komicky to začalo, jak komicky to končí. Utone v peřinách a následně se odpaří.

Smích přešel ve vzdechy a pravidelné poťukávání kovové pelesti sousedovy postele o zeď. Jana si podepřela čelo očima a hekla jak píchnutá guma. Tikot vteřinové ručičky nástěnných hodin umocňoval doteky nábytku ve vedlejší místnosti. „Jen zařvi!“, ozval se soused hlasem přiškrceným vzrušením. A proč ne? Ve chvíli, kdy neznámá za zdí spustila operní árii, řvala taky.

Marie:

Stála v cizí koupelně a hleděla na ženu v zrcadle. Nabarvené vlasy se leskly a házely na čokoládově hnědé obklady prasátka. Permanentní make-up zvýrazňoval devětačtyřicet odžitých lét a zim. Přesto si připadala svěží. Připravená.

Žádné datum spotřeby na čele vytištěné nemá, ačkoli její Bedřich tvrdí opak. Bedřich a jeho převislý pupek, jež brzy zakryje krom občasné erekce i kolenní klouby. Bedřich a jeho nemístné vtipy, dlouhé monology o práci a politice, hodiny tupého zírání na televizní obrazovku. Cítila se svobodná. Neobtěžkaná starostmi o již dospělé děti, tampóny a premenstruačním syndromem.

Sedla si do měkkého křesílka a nechala muže, který se narodil až po výbuchu Černobylu, aby jí roztřesen vzrušením pomalu stahoval silonové punčošky ke kotníkům. Zahihňala se jako děvčátko a ignorovala vystupující modré veletoky na lýtkách.

„Marie, neblázni! Takový sebeklam! Vždyť by mohl být tvým synem. Hrát si na dobývanou adolescentku si můžeš se zavřenýma očima s rukou mezi stehny doma ve vlastní posteli.“, okamžik intimity narušila vzpomínka na rozhovor s kolegyní z kanceláře. Drž hubu!, napadlo Marii a rozhihňala se víc. Mezi stehny místo vlastní ruky ucítila jazyk a spokojeně zapředla.

A když už dospěla se vší zuřivostí k vrcholu, jako vrah doběhnuvší svou oběť, z vedlejšího bytu se ozvalo táhlé zavytí.