„Život je nespravedlivý.

Někteří se narodí jako nemocní a jiní zase zdraví. Někteří jako bohatí, jiní naopak chudí.“J. F. Kennedy.       Dallas 22. listopadu roku 1963. Prezident Kennedy umírá na následky atentátu. Paradoxně v době, kdy vyhrál dlouhý zápas se smrtí. Po létech útrap byl v nejlepší kondici, aby zemřel rukou atentátníka.

Kennedy, stejně jako jeho předchůdce Dwight Eisenhower, si uvědomoval nebezpečí praktik bankovní mafie. Neváhal jen veřejně vystupovat, ale také jednat. Věděl dobře, že si zahrává, ale už byl svůj, často jednal bez ohledu na společenské zvyklosti, a to se mu zřejmě stalo osudným. Postavil se bankovní mafii, když vydaným dekretem rozhodl vrátit státu ústavní právo vydávat peníze. Zavedením nových peněz krytých stříbrem, viděl Kennedy cestu, jak se vymanit z vlivu FEDu, který by ztratil možnost půjčovat emitované peníze vládě Spojených států za úrok. Dal příkaz vytisknout 40 miliard dolarů s pojmenováním US Bank notes. Po jeho zavraždění byly staženy z oběhu….
Bylo mu toto jeho rozhodnutí osudné? Jeden z největších bankéřů světa Rotchild řekl: "Dejte mi možnost vydávat peníze a nebude mě zajímat, kdo vládne". Kennedy vzal rotchildům jejich právo vydávat peníze. A to se nesmí. Teď už každý vládce ví, co by ho čekalo.
Otázka je, jak by se vyvíjela situace dál, pokud by nebyl Kennedy zabit a platila dál jeho nařízení, pokud by byl FED a jeho „banksteři“ pod kontrolou a nemohli tak volně nakládat s penězi a akciemi pro vlastní zisky. Kdoví, jak by to ovlivnilo celosvětovou ekonomiku.
Vrátím se ke Kennedymu. Jaký vlastně byl? O jeho životě bylo napsáno stovky stran. Mně je sympatický jako člověk neústupný, stojíc otevřeně za svými názory. Charismatický, ale vždy perfektně připravený. Od mala vychováván k velké disciplíně a sebekázni. Intenzivně se věnoval četbě knih a studiu historie. Choval se rozhodně a před odpovědností neuhýbal.
Téměř nikdo nevěděl, že trpěl od dětství. Navenek zářil zdravím a optimismem, uvnitř zažíval muka z velkých bolestí. Dokázal nakazit svým optimismem, stále se usmíval. Logicky toho chtěl stihnout co nejvíc.

"Jen ti, kteří se nebojí vše ztratit, mohou dosáhnout něčeho velkého."  John Fitzgerald Kennedy

Protože si s ním smrt neustále zahrávala, odmítal na něco čekat. Bral si sám a byl ochoten pro to udělat cokoliv. Třeba i hodit za hlavu vžité zvyklosti politického boje a zkrátit si tak cestu do Bílého domu. Využil rodinné bohatství, média a osobní šarm, kterým velmi oplýval.
Když v pouhých 43 letech nastoupil do prezidentského úřadu, vypadal jako ztělesněné zdraví, ale namísto toho byl 24 hodin denně pod dozorem osobních lékařů a sester, jež měli po ruce arzenál steroidů, amfetaminů, analgetik a jiných léků.
Přesto a právě navzdory své chorobě se hlásil za druhé světové války k námořnictvu, neměl by šanci, tak opět využil vlivu rodiny. Když japonský torpédoborec potopil v jižním Pacifiku dělový člun, zachránil Kennedy kamaráda s těžkými popáleninami. Jeho velící důstojník napsal, že je to jediný voják u námořnictva, který simuluje, že je zdravý.
Většina lidí z jeho okolí netušila, jak vážně na tom byl, na nohou ho držela kombinace injekcí a prášků. Podrobil se operaci a za pár dní byl v úřadu. Hrstka těch, kteří znali jeho zdravotní stav, ho nedokázala přimět k většímu klidu a odpočinku.
Kennedy „žil“, pracoval a ohledně svého zdraví lhal, jako když tiskne. Trpěl nevyléčitelnou Addisonovou chorobou. Jde o poruchu imunitního systému, jehož podstatou je selhání nadledvinek v produkci hormonů. Po celém světě byly proto zřízeny tajné bezpečnostní schránky s kortikosteroidy, na kterých byl závislý.
Kvůli chorobě trpěl dalšími potížemi, jež by vydaly na celá skripta. Problémy se žaludkem a tračníkem, vleklé alergie, potíže s ledvinami, částečná hluchota na jednom uchu, potíže se zády, chronická venerická choroba, velmi nízká imunita a tím časté vysoké horečky. Kdo by to do toho charismatického muže řekl.
Nikdy mu nezmizel úsměv z tváře. Měl rád přísloví: „Skutečné jsou pouze tři věci – Bůh, lidská hloupost a smích. První dvě jsou nad naše chápání, a tak musíme co nejlíp využít aspoň té třetí.“
Na Johna Fitzgeralda Kennedyho se můžeme dívat jako na idol mladé generace, která na splnění svých přání odmítá čekat. Tak jako se kdysi choval on, se dnes chovají všichni. Kennedy dokázal, že člověk dosáhne svého, když opravdu chce.
Při volební kampani na otázku, proč si myslí, že by byl dobrým prezidentem, odpověděl: „Dívám se na ostatní kandidáty a říkám si: Když oni si myslí, že na to mají, proč ne já? Tahle odpověď stačí ne?“
A já si říkám: „Jó kdyby tu byl nějaký Kennedy.“ Volila bych jeho. Ano, měl svoje chyby, kdo je nemá, ale když sleduji předvolební frašku a skladbu kandidátů, tak nevím…
Asi jako ta sametová revoluce, kterou si teď „slavně“ připomínáme. Měla s revolucí společného jen to, že se to obrátilo. Všechno je to ještě složitější.
Na závěr můj nejoblíbenější Kennedyho citát: „Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.“    
Jiné články autora

Měl jsem si ji vzít

Kde je pravda?

Předstírání jako charakteristika dnešní doby

Slova jako rána mečem

Fenomén káva

Popelnice ozdobená šperky