Susan na to vyzrála

Od doby, kdy téměř padesátiletá žena vstoupila na jeviště soutěže Britain´s Got Talent, uplynulo už pár let. Mezitím se tam vystřídalo mnoho dalších. Všichni zažili dlouhé čekání, únavu a stres, někteří se setkali s úšklebky, nesouhlasným mručením či pobavenými pohledy. Jen pár vyvolených zažije pocit slávy. Takové už soutěže jsou.

Žena z anglického venkova, která vystoupila v dubnu roku 2009, to vůbec neměla lehké. Chovala se nenuceně, pro některé divně a komicky. Byla skromná, ale přitom velmi přirozená a veselá, nic si ze sebe ani svého okolí nedělala. Obecenstvo ani porota jí s velkým nadšením nepřijaly.
Brzy však všechny přesvědčila, že první zdání klame. Když začala zpívat, celý sál oněměl v úžasu, lidé zírali s otevřenými ústy, porota zkameněla. Její hlas se zvučně rozléhal celým sálem, zpívala lehce a jistě, jako skutečný profík.
 
Tou ženou nebyl nikdo jiný, než Susan Boyle. Proč o ní píšu? Nějak mi utkvěla v paměti a nestydím se za to, že mne dojímají takové situace. Příběhy přehlížených a nedoceněných lidí, kteří dlouho stáli v koutě, ale když vyšli na světlo, zazářili jako nikdy předtím a ukázali světu, že i oni mají své místo na slunci.
Jejich síla tkví v obyčejnosti, přirozenosti a vůli k životu i přes nesnáze. Tyto silné příběhy nejsou jen otázkou emocí, které člověk zažívá při jejich vystoupení. Přišli jako obyčejní, možná byli k smíchu, možná koktali, odcházeli však jako vítězové a lidé nadšeně tleskali.
Jde o něco víc. Jsou tu životy obyčejných lidí, kteří nikdy na žádnou soutěž nepůjdou, i když by měli co ukázat. Ne každý má potřebu nebo dostatečnou odvahu. Jsme různí a tak to má být. Ostatně „světská sláva polní tráva“, vše je pomíjivé. Susan Boyle zná dnes sice mnohem více lidí, než by znalo před její účastí v Britain´s Got Talent, ale ona zůstává svá. Stále veselá, ze svého úspěchu nic nedělá, protože jí jen nesmírně těší zpívat. Na Susan Boyle si cením jednoho. Umí si ze sebe dokonale udělat srandu. 
Není to tak jednoduché, jak by se zdálo, hodně lidí s tím má problém. Odmala jsme učeni se "nějak chovat", "nějak tvářit", hlavně zapadnout, nevypadat blbě. Tak se snažíme být umírnění, vážní, distingovaní, chápaví, moudří a já nevím co ještě, ale přitom to často nejsme my.
Lidé to vidí jako určitou slabost a degradaci, udělat si ze sebe srandu, bavit se na svůj účet. Vypadat jako nějaký hlupák, to přeci nejde. A přeci. Kdo tohle dokáže je formát a ne hlupák.
Susan Boyle se díky soutěži a jejímu úspěchu otevřely neskutečné možnosti. Rozhodla se dál je využít a také na sobě pracovat, což nikdy není na škodu. Nezapomněla však přitom na své přátele, rodinu i místo, kde žije. Je to stále ta stejná Susan, usměvavá a pozitivně nastavená k životu.

Je důkazem toho, že si lze splnit sen a přitom zůstat svůj a také toho, že když si na sobě člověk příliš zakládá, svazuje ho to, ale pokud popustí uzdu, lépe se mu dýchá a život mu tak nějak zlehkne.