„Stačilo říct, že Hitler je vůl“

Čas zhojí rány, říká se. Některé se hojí jen velmi těžko. Jsou hluboké a lidé do nich sypou sůl. Zloba, omezenost, závist? Ať je to cokoliv, škody jsou nedozírné a mnohdy nad síly člověka. Dne 10. 6. 1942 ráno se rozštěkají psi. Němci vtrhnou do domu a všechny zatknou. Nemilosrdné kolo osudu se roztáčí. Měl to být den v kruhu rodiny, místo toho přecpaný vlak, hlad, zima, stres.

Novým „domovem“ se stává koncentrační tábor. Proč? Mohou se ptát stovky dalších. Vzpomínky mučí, ale naučí se vydržet. Starý svetr se stává největší cenností, kousek chleba má cenu zlata.

Má štěstí, přežije! Štěstí? Ve městě, kde se ocitne, vládne zmatek. Znaveně usedá v tramvaji. Snad je z nejhoršího venku, myslí si. Spolucestující má připomínky k jejímu vzhledu, připoutá zraky dalších. „Ty německá svině“, ozve se. Proboha, pletou si jí s Němkou! Napřed člověka vítají a pak ho zlynčují.

Vše se dá zvládnout, ale jedno je těžké. Lidská zloba, urážky. Po tom všem? Nemá smysl reagovat. V lágru je to jasné a dané. Jde o holé přežití. Vše se obnaží až na kost, projeví se charaktery.

Po válce se to začne hemžit soudruhy. „Kdo nejde s námi, je proti nám“, bez legitimace je člověk vyřízen. Jakoby ženy zapomněly na lágr. Jednu takovou poznává, ona jí ne. „Soudružko, víš, co to je být v koncentráku a několik let jíst jen tuřínovou polévku?“ Jak moc ví, ale nic neříká. Stydí se. Vzpomíná na ženy, většinou Polky, jak byly solidární, to málokde zažila. Je za to v tuhle chvíli vděčná. Nachází provizorní ubytování a potkává ženy, nyní horlivé komunistky, které s ní byly v lágru. Vrazí jí do ruky transparent: „Lidické ženy budují republiku!“ a vyzývají na brigádu. Je třeba jít příkladem. Kvůli práci potřebuje duplikát maturitního vysvědčení. Po válce jí nezůstalo kromě života nic. Byla pokárána, aby si dávala na doklady větší pozor. Hm, větší pozor. Ale má práci! Kolegyně závistivě pronesou, že se vyplatilo být zavřená, má větší příděly jídla. Člověk by nevěřil, co lidé řeknou. Po všem, co prožila, i celá její rodina. Nemá cenu vysvětlovat.

Přemýšlí pořídit si zbraň. Odteď zastřelí každého, kdo pro ni přijde, už je jí vše jedno. Zbláznila se?

Je lepší věci zlehčit, obrátit v sarkasmus. Přežít koncentrační tábor a pak se zbláznit kvůli lidem? Proto kolegyním odpoví: „Jo nebylo nic snazšího. Stačilo říct, že Hitler je vůl.“

Příběh jedné ženy z Lidic. Kdo nezná příběh Lidic, kdo nezná Heydricha, muže s kamenným srdcem.

Při nástupu do funkce protektora Čech a Moravy dne 2. října 1941 řekl: „Na tomto území chceme klid, chceme, aby český dělník věnoval celou energii německému válečnému úsilí, nesmíme dopustit, aby došlo k poklesu výroby ve zdejším obrovském zbrojním průmyslu, což by mělo za následek i zpomalení další výstavby válečného průmyslu. Tyto prostory musí v budoucnu zcela osídlit Němci.“

Konečné řešení problému další existence českého národa si představoval tak, že část nevhodnou k poněmčení přesídlí do oblasti „u Ledového moře“, další na práci do „říše“ a zajistí, aby nemohli mít nikdy děti.

Dne 27. května 1942 byl na Heydricha spáchán atentát. V důsledku toho zahájili nacisté hrůzovládu. Němci se stále nechtěli vzdát myšlenky na velkou „Třetí říši“.

V den Heydrichova pohřbu Himmler řekl: „Je naší nejsvětější povinností dále pokračovat v jeho práci a bez nejmenšího milosrdenství zničit naše nepřátele, do jednoho!“

"Nádherná nacistická princezna" nebo zatvrzelá oběť?

Apokalypsa, Marlon Brando, Martin Seen

Válka o španělské dědictví