„Jak jsem našla zajíčka“

Vždycky jsem ráda četla. Ke knihám mě přivedl táta. Často mě jimi obdarovával se slovy: „Verunko, čti, budeš moudrá.“ Hm moudrá.

Moje dlouholetá kamarádka, s přehledem vystudovala veterinu, ale nijak to neprožívala, přečetla za svůj život pár knih. Má dar selského rozumu a jak říká: "Musí v tom být logika nebo cit." Pokud četla, tak časopisy pro chovatele, které si půjčovala v knihovně. Vyhodit peníze za časopisy? To si raději koupila kuřata a líhla doma v obýváku. Jindy si koupila kozu. Představte si drobnou paní za volantem škodovky, na zadním sedadle zvědavou kozu, vedle uslintaného rotvajlera a na předním sedadle krabici s koťaty. Jednou rukou přidržovat dveře, aby neupadly, druhou řídit a příležitostně umravňovat kozu. Kufr plný sazenic a všude po zemi nutné nářadí. Moje kamarádka „chovatelka“. Sama operovala ovci se zánětem vemene, která jí pak několik let dělala společnost. Večer si sedávala na lavici za domem a zvolala: „Pacholíci!“ Z lesa se začali sbíhat kozy, ovce, králíci, slepice, kočky a psi, později přibyla i kráva Malina a býk Emil. Všichni žili v jednotě a pokoji. Nic jim nechybělo. Kdo nezažil, neuvěří. Kamarádka říkávala: „Jo, jsou chvíle, kdy je všechna moudrost na ho***.“ Ještě na škole si vzala celoživotní lásku. Rozuměli si ve všem a snili o velké farmě s koňmi, které oba milovali. Dva měsíce po svatbě srazil manžela opilý řidič a ujel. Manžel umíral v nemocnici dva měsíce. Kamarádka už se nikdy nevdala, neměla děti. Ale když o tom tak přemýšlím, vlastně jich měla hodně. Všem těm svým zvířatům dala tolik lásky, co někteří nedají ani vlastním dětem.

Ve druhé třídě jsem se rozhodla psát. První povídka se jmenovala: „Jak jsem našla zajíčka.“ Při toulkách lesem jsem jednou našla zajíce, který to měl už za pár, ale já jsem se, ve své tehdejší dětské naivitě, zajíčka rozhodla zachránit stůj co stůj. Běžela jsem do blízké hájovny se zajícem pod mikinou. Hájovna prázdná. Mezitím zajíček dodýchal. Chvíli jsem truchlila v lese a pak jsem se jala vyhloubit hrobeček. Minuta ticha a pak domů. Napsala jsem povídku.

Když jsem jí chtěla dát přečíst babičce, řekla: „Fuj, vždyť musel být nemocný, na zvířata nešahej!“ Neuspěla jsem. Mamka mi řekla: „Umyla sis ruce? A co ta mikina, musí být samý chlup!“ Zase jsem neuspěla, ale táta, ten je přeci moudrý, ten mě pochopí. „Kdyby ses místo těch blbostí raději učila.“ Bratr to zakončil slovy: „Ty seš ale blbá, běhat se zajícem po lese.“

Prý moudrá. Tak by mě zajímalo, kdo je v téhle rodině moudrý. Pochopení jsem našla u kamarádky „chovatelky“. Přečetla si povídku a říká: „Pokud tě to baví, tak piš a nenech se odradit. Musíš věřit tomu, co děláš, věřit svému srdci.“ Moc toho nikdy nenamluvila, ale když něco řekla, stálo to za to. U ní jsem vždy našla pochopení a mnohokrát si na její slova vzpomněla. Při odchodu mi vrazila do ruky krabici s králíčkem a se slovy: „Měj se, spisovatelko.“ Později už mi nijak neřekla. Vždycky se přitom tak hezky smála a mě nikdy nepřipadalo divné, že nás dělí patnáct let. Asi proto, že v té moudré osůbce je pořád kus dítěte.

Proto jen ona dokázala zastavit rozjíždějící se vlak. To když vezla mamince plnou tašku kompotů a marmelád. S tím se dost těžko utíká. Tak pískla. Uměla to skvěle. Rozlehlo se to nádražím. Zcela paralyzovanému výpravčímu mile poděkovala, vrazila do ruky třešňový kompot a ještě zamávala.

Porozumět sobě

Zamyšlení Karla Čapka