Začala nám zase sezóna octomilek, drobných a extrémně rychle se množících mušek. Zdá se, že v naší kuchyni bude teď pár týdnů živo. Není v mé moci okamžitě zlikvidovat všechny použité mističky, lžičenky, nakousnuté a nedojedené kousky čehokoliv. Nějak se dostaly do pytlíku s koláčem a tak se přežraly, že nemohly odletět. Říká se, že lepší je šťastný nepořádek, než smutné naklizeno. A taky: bordel v bytě, spokojené dítě. Z toho mi vychází, že naše děti musí být velmi šťastné a velmi spokojené. Jen my, rodiče, jsme kolikrát na prášky.
S manželem jsme mívali naklizeno. Oba máme rádi pořádek, oba uklízíme, když je potřeba. Nepořádek mě dříve natolik znervózňoval, že abych si vůbec mohla jen tak číst, musela jsem si nejdříve uklidit celou místnost. Tak z toho jsem vyléčená. Nepořádek mi sice vadí i nadále, jen jsem si musela zvyknout. V našem domě ovšem není smradlavý a špinavý nepořádek, kde se štítíte čehokoliv dotknout. Spíš to v některých okamžicích vypadá, že věci vyhřezly do prostoru a není síly, která by je nacpala zpět. Výrazným faktorem je přítomnost hraček rozesetých po podlaze. Nemůžu přece bránit dítěti v nácviku uchopování a následného uvolnění předmětu, přestože to nacvičuje na krabici plné kostiček lega. Navíc během svého přemisťování zároveň vytírá podlahu. Jak moc je potřeba vyluxovat poznám jednoduše, zkontroluji stupeň znečištění kolínek.
Když bylo dceři pár týdnů, kladla mi manželova teta (pracující jako sestřička u pediatra) na srdce, abych nezapomínala jíst. Tehdy to ještě nebylo aktuální, ale jak se dcerka začala pohybovat a neustále něco požadovat a zároveň přemisťovat a vytahovat…, tak jsem pochopila, co měla teta na mysli. Přestože teď mi přijde, že jsem kolem jednoho dítěte nemohla mít tolik práce, tenkrát jsem toho měla plný kecky. A stále mám, jen už jsou ty děti dvě. A v tomhle mumraji se mi opravdu stává, že se nestihnu najíst (nebo si dojít na záchod), přestože mám oběd připravený na stole.
Nejméně je v domácnosti vidět ta práce, kterou děláte nejčastěji a která zabere nejvíc času. Není vidět, co se za den udělalo, ale to, co se nestihlo. Zjistila jsem, že cokoli začnu dělat, tak už je vlastně pozdě. I když začnu s předstihem, stále mě někdo popohání. Patlám páté přes deváté, hlavně aby už bylo papáníčko nebo pitíčko naservírované. Celý den je sled povinností, které je rychle potřeba udělat a které mají poměrně přesný harmonogram. Když se snažím pochopit, proč mám někdy nervy na pochodu, uvědomím si, že to není ani tak z dětí, jako z toho chaosu, který panuje kolem.
Moje štěstí spočívá v tom, že můj manžel chápe, jak je to náročné, a dokáže ocenit, pokud je zrovna (výjimečně) uklizeno. Protože většinou není. Ne že by nebyla snaha. Snaha je, ale není to priorita. Samotné obstarání základních potřeb dětí od ranního čištění zoubků, oblékání, krmení, přebalování, krmení, hraní, krmení, utírání zadečků, miliontého krmení (musí ty děti furt jíst?), přebalování (a musí furt čůrat a kakat?), převlíkání, mazlení, zpívání, čtení až po večerní mytí a ukládání ke spánku je dostačující celodenní program. Jak po sobě uklidit kuchyni, když bezprostředně po přípravě jídla musím nakrmit dítě, pak přebalit, pak uložit a zároveň si s druhým jít hrát do jiné místnosti a zajistit tomu prvnímu klid na odpočinek?
Stále před sebou tlačím kupu věcí, které je potřeba pokud možno co nejdříve udělat. A nedaří se. Vyhazuji něco do koše a všimnu si, že spodní strana víka navlhla a plesniví, všimnu si, že je potřeba vyčistit odkapávací plochu u dřezu, že je potřeba doplnit toaletní papír, že je ušmudlané okno (zevnitř od dětí, zvenku od psa), vykramařený botník (od dětí), lepkavá podlaha (autor neznámý), zaprášený parapet, vysypaná hlína z květináče (od chlapečka), nezalitá kytka a milion dalších věcí. Jen nemám čas všechno udělat. Když pak dáme holčičku na hlídání k prarodičům a naplánujeme si, že uděláme velký úklid, většinou za chvíli ztratíme elán a raději si odpočineme a nabereme síly. Tedy spíš já, manžel má větší výdrž. Takže když jsem nedávno odjela s dětmi na pár dnů na návštěvu, uklidil kompletně celý dům. To mě dojímá téměř k slzám (protože já bych pár dní klidu strávila s nohama na stole).
Kolikrát se musím nad svým zoufalstvím a snahou zvládnout více věcí najednou začít smát. Chytnu se za hlavu, zhluboka dýchám a raději si uvařím kávu nebo přečtu kousek novin. Snažím se ale dodělat nějakou drobnost během přípravy kávy (a využít těch pár vteřin planého postávání), takže káva mi nakonec ještě přeteče. Spolehlivě mi uleví, když si o svých nejnovějších zážitcích z domácí fronty promluvím s kamarádkami. Ovšem musí to být takové kamarádky, které buď prožívají podobné rodičovské radosti, nebo které neztratily paměť a jsou empatické (jinak to člověku jen přitíží). Potěšila mě jedna, která když mě jednou zastihla v úplně absolutním chaosu, prohlásila: „Předtím jste to tu měli jako v expozici IKEA, teď je poznat, že se tady žije.“
A ještě pro jistotu na vysvětlenou – to celé není myšleno jako stížnost na úděl matky na rodičovské dovolené, to je jen konstatování, že takhle to vypadá u nás. Kvůli nablýskané podlaze a stále uklizené kuchyni totiž nejsem ochotná vypustit duši a přijít o nervy. Takže zdravím všechny spolubojovnice a přeji více nadhledu (jim i sobě).
