Moc ráda čtu. Je to vášeň. Seznam knih, které ještě nutně potřebuji přečíst (ať už pro radost nebo kvůli dalšímu sebevzdělávání), stále roste. Na první pohled jsem ideálním kandidátem na koupi čtečky knih. A mně se skutečně moc líbí, jsou praktické, knihy stažené do nich jsou dokonce levnější, okamžitě po ruce, skladné a lehké. Jenže…
Když narazím na dobrou knihu, je to velká radost. Těším se, až ji „zhltnu“. Některé knihy vyvolávají závislost (a oddalování četby abstinenční příznaky). S dětmi je moje čtenářství samozřejmě slabší, ale ráda obětuji volné večery, když vím, že jsem narazila na něco speciálního. Druhou radostí, dalo by se říct rituálem, je pro mě zařazení přečtené knihy do knihovny. Nejlépe mezi další od stejného autora nebo třeba do tematicky či jazykově spřízněné části knihovny. Je to něco jako památka, skalp.
Když některé z přečtených knih vezmu do ruky nebo jen zahlédnu jejich hřbet za sklem, vzpomenu si většinou i po letech, kdy a kde jsem je četla, někdy si připomenu i konkrétní okamžiky, dojmy, vůně. Vybavím si ilustrace či fotografie, jindy netradiční typ nebo velikost písma. Samozřejmě spousta detailů postupně vyprchá, obsah mnoha děl (hlavně těch čtených z povinnosti) si pamatuji jen ve velice hrubých obrysech, ale mám je po ruce, můžu se k nim vrátit. A četba je i o dotyku. O vazbě knihy, o obálce, o papíru. Jistě ne každý pravidelný čtenář zároveň knihy sbírá – to by pak knihovny (instituce) mohly zavřít. Ale určitě nejsem jediná, kdo má ke svým knihám tak osobní vztah.
A teď mi do toho přišly čtečky knih. Úžasná věc. Praktická, úsporná (finančně i prostorově), ale přečtenou knihu si už nemůžete uložit k jejím sestřičkám, chybí hmatatelný důkaz její existence, fyzická upomínka na četbu. Škoda že tahle vymoženost nebyla v době mých studií. Kolik skript bych mohla nosit stále s sebou, pracovat s nimi mnohem pohodlněji a bez přecpané tašky. Mnohé lexikony a encyklopedie by se v elektronické podobě opravdu hodily. Nebo studijní materiály, které byly určené k jednorázovému užití a k nimž se nikdy nevrátím. Stejně jako ke knihám, které si člověk přečte třeba jen ze zvědavosti, kvůli potřebě udělat si vlastní úsudek, ale od kterých opravdu neočekává nějaký větší přínos (z mé nedávné četby například Tajná kniha) a jež netouží zařadit do své sbírky.
Elektronické knihy nejsou plnohodnotnou náhradou za knihy tištěné – nevytlačí je úplně. Některé zážitky spojené s četbou poskytnout nemohou. Třeba při prohlížení dětské knížky, která přežila mé dětství a jíž teď listuji se svými dětmi. A jednou budou ony se svými. Nebo různé edice, sběratelské tisky a sebrané spisy s jednotným grafickým zpracováním. A jak půjčím zakoupenou elektronickou knihu spřízněným čtenářským duším? Na druhou stranu budou elektronické knihy pohodlnou výmluvou pro všechny, kteří nemají doma knihy žádné. Všechny je přeci budou mít uložené ve čtečkách. Ačkoli kdo nečte, ten asi většinou necítí potřebu vysvětlovat, že knihy jsou schované.
