Mnohokrát mě napadlo, že bych nemohla pracovat v poradně pro týrané ženy, protože bych nechápala, proč jsou tak pasivní. V žádném případě si nemyslím, že se takto chovají všechny. Ty, které svůj problém skutečně řeší, obdivuju. Pravidelně se dozvídáme z médií o „domácí zabijačce“, tedy o případu, kdy jeden z manželů v afektu zabije svého partnera. Většinou nejde o překvapivý čin, ale o vyvrcholení dlouhodobých problémů a sporů, byť byly často tutlány. Když opominu tyto krajní případy, kdy dojde ke „konečnému zúčtování“, stále znova se snažím pochopit, proč lidé zůstávají ve vztahu, o kterém vědí, že nefunguje a nemá smysl. Říká se, že volba partnera ovlivní váš život mnohem víc, než škola, již vystudujete. Myslím si, že to platí. Tak proč se zahazovat s někým, kdo mi ubližuje, koho si nevážím nebo se za něj dokonce stydím?
Ve svém okolí mám minimálně pět žen různého věku a vzdělání, které jsou nebo byly (přinejmenším) psychicky týrány. Manžel je ponižoval, urážel, zesměšňoval či zakazoval kontakt s blízkými osobami (ať už šlo o přátele nebo o rodinu), o vynucování pohlavního styku a žárlivosti nemluvě. A ačkoliv si uvědomovaly, že na podobné jednání prostě nemá právo, přesto s ním dále zůstávaly. Většinou se obalily posvátnou mantrou „dělám to kvůli dětem“. Že je to nesmyslný argument asi nemusím zdůrazňovat. Zaráží mě, že jím šermuje matka, která by měla chtít pro svoje dítě jen to nejlepší – mimo jiné klidný a bezpečný domov. K ukončení vztahu většinou došlo až v okamžiku, kdy se některé z dětí pod vlivem dlouhodobé domácí pohody a harmonického prostředí psychicky zhroutilo, začalo mít zdravotní problémy nebo matku samo prosilo, ať od tatínka odejdou, protože už chce mít klid. Další variantou bylo, že si manžel našel jinou partnerku. Pak si žena už opravdu nemohla nalhávat, že to všechno jí manžel provádí z lásky.
Jak se mají zachovat kamarádky, které jsou průběžně zásobovány pikantními detaily z domácích hádek? Pravděpodobně ženě radí, aby vztah ukončila. Přesvědčují ji, že se její muž nezmění a nezačne si jí vážit, když si neváží žen obecně. Že si s ní nezačne rozumět, když jsou každý jiný a vlastně nikdy si neměli co říct. Že děti potřebují klidné a stabilní prostředí bez každodenního dusna a křiku. Dotyčné ženy všechno uznávají a samy kupí ještě další a další důvody, proč by bylo lepší rozejít se. Vždyť už vyzkoušely i různé psychoterapie a poradny. Vždyť se s ním opravdu nejsou schopné domluvit na ničem. Dokonce už se jim i fyzicky hnusí a prostě ho nemají rády… Řečí a silných slov plno, i na slzy dojde. A pak? Pak nic. Vy tomu prostě nerozumíte, prý to není tak lehké. Není to jen tak. Co když zůstane žena nakonec sama? Co když přijde o majetek? Co když bude muset nějakou dobu bydlet s rodiči? Co když bude mít finanční problémy? Spousta možných komplikací. Nakonec to s ním vlastně není tak špatné a hlavně jsou ženský, který jsou na tom ještě hůř (já vždy dodávám, že jsou jiný, který jsou na tom líp). Každého holt utěšuje něco jiného.
Dle mého pozorování mají tyto ženy několik společných vlastností: jsou to pečovatelské typy, mají nízké sebevědomí a (především) bojí se samoty. Představa, že budou bez partnera, je pravděpodobně paralyzuje. To je nicméně často taky příčina špatné volby stávajícího partnera – na konci předchozího vztahu narychlo hledaly někoho nového, aby nebyly samy. Začarovaný kruh. Tak často dochází k vytloukání klínu klínem a špatný partner je nahrazen ještě horším. Jednou se ale vdají a otěhotní (v libovolném pořadí), protože už nechtějí hledat někoho lepšího. Většinou tedy nejde o překvapivý zvrat a změnu empatického pohodáře v zuřivého cholerika s nutkavou touhou profackovat manželku za nepovedené knedlíky a neuklizený byt. Zpravidla bylo již od počátku vztahu mnoho indicií, že to nebude idylka. A ze všech nejlépe to věděla dotyčná slečna, která všechny náznaky pečlivě zasouvala do podvědomí a zabarikádovala je výhledem na pohádkovou svatbu a nějaké to roztomilé potomstvo.
Samozřejmě chápu, že není vůbec snadné odejít z dlouholetého vztahu, byť poznamenaného takovými problémy. Stále se čeká na poslední kapku a stále se posouvá hranice tolerance, protože udělat ten zásadní krok je těžké, chce to odvahu a dávku sebevědomí (nebo velkého zoufalství). Ale když už prostě vím, že tenhle partner opravdu není pro mě, že to není dobrý život pro nikoho zúčastněného, tak pak proč to oddalovat? Často se nakonec dostávají do paradoxní situace, že dokonce chování svých tyranů ospravedlňují a útočí na okolí, které si dovolilo vyjádřit kritický názor. Nesahejte nám na šťastnou rodinu. Raději se izolují od svých přátel, někdy i od rodiny, než by se vystavily nepříjemným dotazům, zda už je to doma v pořádku, nebo zda podnikají nějaké kroky. Kolem většiny těchto žen je mnoho lidí, kteří by jim moc rádi pomohli, jen nevědí jak. Čekají na vhodný okamžik, ale rozhodnout za ně nemůžou.
Když už mám velké nutkání pomáhat, řešit cizí problémy a hlavně už nějak konat, vzpomenu si na následující příběh: Žena se svěřovala přátelům se svými problémy v manželství a ti jí nakonec pomohli odstěhovat se a odvézt věci – za týden ji vezli zpátky, protože si to rozmyslela. Už jsem si předpřipravila i několik hesel, která si v duchu opakuji, když cítím nad vývojem situace bezmoc. Namátkou: Nelze pomoci tomu, kdo sám nechce. Každý má to, co si zaslouží. Každý svého štěstí strůjce. Jaký si to uděláš, takový to máš. Kdo chce kam, pomozme mu tam…
Přátelé, kteří ženu v podobné situaci vyslechnou a snaží se pomoci, se zákonitě cítí využitě (snad až zneužitě). Poslouží jako žasnoucí a šokované publikum, naslouchající vrba, žena se vypovídá, uleví se jí a odchází trpět ve jménu vyššího blaha rodinného celku. Jestli má nějaké osobní problémy, tak to není nic, co by se nedalo s trochou dobré vůle a potlačením své osobnosti v zájmu kolektivu zvládnout. Postěžovat si přijde zase, až doma přituhne. A tak stále dokola.
Nakonec se už ani nedivím, že si manžel takové ženy neváží. Vždyť ultimáta jsou kladena, ale nejsou plněna. Hranice toho, co si ještě nechá líbit, se stále posouvají. Chápu i to, že žena sama o sobě začne pochybovat a neváží si sebe tak, aby si dopřála důstojnější život. Nechci tím v žádném případě říct, že tím dávají svému partnerovi právo jakkoli jim ubližovat, jen mu to umožňují a usnadňují. Kdyby šlo ale jen o ně samé, tak je to opravdu jejich věc a ať si to dosytnosti užijí. Jen mě hrozně štve, že jsou do toho zataženy děti a že takový partnerský vztah budou jednou považovat za normální. Potkávám je pak v práci a nestačím se divit, čeho všeho se na nich rodiče ve jménu lásky a úplné rodiny stačili dopustit.
