„Jistě se vám někdy stane, že si budete myslet, že nejste dobrá matka, ale nebojte se, jste.“ Před lety jsem při studiu všemožných knih o dětech, o jejich vývoji a výchově narazila na tuto větu, která mi utkvěla v hlavě a často se mi vrací. V těhotenství jsem ještě v blažené nevědomosti nechápala, proč bych měla o sobě takto pochybovat. Coby matka dvou malých dětí nevím, jak pochybovat přestat.
Kolikrát už jsem nad sebou lámala hůl a trnula, co vše dělám špatně. Milionkrát jsem se zařekla, že nebudu na děti křičet (bohužel si stále více připadám jako pochodující siréna). Vždycky, když dostane dcera lepanec po zadku, tak mám výčitky (ačkoliv to bylo absolutně zasloužené potrestání předcházené mnoha varováními). A trápí mě i neustálé pochybnosti, zda mají děti dostatečně pestrý jídelníček, jestli si s nimi dost hraju a jestli mají podněty potřebné pro svůj věk. Dále se zamýšlím, jestli trávíme dost času na čerstvém vzduchu, jestli jim správně čistíme zuby, zda umí to, co mají umět… Prostě se vlastně stále zaobírám myšlenkami týkajícími se nějakým způsobem dětí. Skládám prádlo a přemýšlím, že zítra musím upéct rybu, další den že by měly být luštěniny, popozítří nějaký ten vývar, k tomu dostatek mléčných výrobků a ovoce se zeleninou. Hlava mi jde kolem. Vymýšlím, jaké atrakce zařídit dětem na zahradu, aby měly pořádné vyžití. Řeším vhodný a nejvhodnější druh pracího prášku a … prostě pořád něco. Hlava jako pátrací balón.
Máme na rozdíl od našich maminek a babiček mnoho přístrojů-pomocníků, hotové příkrmy a především jednorázové pleny, tak proč v té péči o děti vězíme až po krk a nezvládáme to levou zadní? Dumám nad tím a na mysli mi vytane diagnóza, kterou pronesla nedávno má babička (dceřina prababička), která měla tu pochybnou čest strávit s námi pár dnů a pozorovat mě v akci. Říkala: „Mně se zdá, že ty se tím dítětem přehnaně zabýváš, furt kolem ní lítáš, věnuješ jí příliš velkou pozornost a ona ji pak vyžaduje neustále. Chlapečka si pomalu nevšimneš.“ Pozor, ani jednou nepadlo slovo „rozmazlená“. Protože to dcera opravdu není. Ale je zvyklá, že se jí pořád někdo věnuje. A to je ten kámen úrazu.
Naše předchůdkyně měly kolem dětí tolik práce, že se jim prostě ještě k tomu všemu nemohly stále starat o zábavu. Milé děti se musely umět zabavit samy. Sedly si v kuchyni do koutku a hrály si se svojí oblíbenou hračkou nebo se snažily pomáhat. Ale my máme pocit (nebo alespoň já), že na dětičky musíme pořád nějak působit. Nabízíme jim odmalička všemožný program a kupy hraček, ale jim je to stále málo. Dceři jsme servírovali nové a další podněty či didaktické hračky a ukazovali jí, jak si má hrát, až to doteď sama neumí. Nakonec se nejlépe zabaví, pokud vidí svoje rodiče pracovat a může nějak pomáhat. U nás to nejlépe funguje při práci na zahradě. Já sázím keře a dcera sype do jámy hnojivo neboli papání pro kytičky, zalévá, plevel nakládá do svého vozíčku a vozí na kompost. Hraje si a zároveň skutečně pomáhá.
Ten zakopaný pes je asi v tom, že se snažíme děti stále řídit a zabavit, místo abychom je nechali prostě být. Být nechán na pokoji je osud našeho desetiměsíčního chlapečka, který už samozřejmě neměl tolik pozornosti jako jeho téměř tříletá sestra. A jak si vyhraje. Stačí mu jedna obyčejná kostička.
A jak tedy poznám, zda jsem, nebo nejsem dobrá matka? Napadá mě, že fígl je možná v tom, že kdybych byla špatná matka, tak bych tyhle otázky vůbec neřešila.
