Přišlo krásné pondělí a jako matka na mateřské dovolené, dá-li se to tak nazývat, jsem se rozhodla, že je čas toho využít. I vyrazili jsme z Barrandova na Smíchov pořídit tomu stále rostoucímu rošťákovi nějaká pyžama. Snadný úkol, slunný den, co víc by si člověk mohl přát. Dokonce mi zavolali z jakési společnosti, že mi jako svému V.I.P. klientovi nabízejí finanční poradenství. S nástupem na mateřskou (nebo s nástupem krize?) jsem se z neznámého důvodu stala V.I.P. klientkou řady takových firem, protože mi s takovou nabídkou volají neuvěřitelně často a zpravidla vůbec nechápou, proč je odmítám nebo tvrdím, že nemám čas a nepotřebuji úvěr, přeúvěrovat úvěr a zároveň spořit na výstavbu, na důchod, případně si pojistit život, eventuelně naspořit na důchod tomu roběti v kočárku. Mám za to, že sama zvládnu zhodnotit, že momentálně nemám další peníze na spoření a že bych si neměla nic půjčovat, když mám zrovna mizivé příjmy, ale odborníci by to patrně uměli zhodnotit jinak.
A jsme na zastávce. Nízkopodlažní tramvaj nikde, i když podle jízdního řádu už nějaká měla jet. Věřím, že je spousta lidí nesnáší, ve špičce se do nich vejde opravdu málo lidí, sedadla jsou úzká i na má ramena a v prostoru ke stání není, kde se držet. Proto mi přijde s podivem, když mimo špičku jezdí méně, vždyť schválně nejedu v době, kdy bývá plno, a nejspíš to tak dělá spousta matek... Nechám ujet asi čtyři vysoké, do páté tramvaje už radši kočár vystrkám za pomoci paní, která v druhé ruce táhne tašku s nákupem. Mladík, který nesl jen mobil a setrvale se na zastávce držel o třicet metrů dál, jako by toužil nastoupit do zadního vozu, za námi přiskočil hned, když nás tam ta paní pomohla nastěhovat. A už jsme na Andělu. Na výstup jsem se domluvila s jinou paní, onen mladý pán měl stále plné ruce mobilu a žádný ochotný anarchista či rastaman v dohledu (dready se ukázaly být celkem spolehlivým ukazatelem ochotného pomocníka, ale ochotní jsou i jiní lidé a je jich díkybohu dost).
A teď pyžama. Po razantním poklusu obchodním centrem zjišťuji, že už nemám miminko. To není katastrofa, dvouletý kluk je moc fajn. Ale obchodníci to vidí jinak. V Tescu ani v C&A jsem nenašla žádné pyžamo pro kluky mezi dvěma a devíti lety. Trh se řídí společenskou poptávkou, podle všeho si tedy společnost žádá, aby si sexy mladí muži zvykli spát nazí. On taky pohled na čtyřicátníka, kterak si zastrkává lem pyžamového kabátku do kalhot, frontu nevyvolá. Už se vidím, jak večer synkovi vysvětluji: „Tak to máš, hochu. Jseš velkej, tak si zvykej. Plínku už taky nedostaneš, lehni si, jak tě Pánbůh stvořil. A jestli ti potáhne na záda, můžeš se těšit, že jednou vyrosteš a třeba si najdeš nějakou, která ti záda zahřeje...“ Anebo je to tak, že zdivočelé a pánovité obchodní řetězce kašlou na všechno a je jim fuk, že nemají ucelenou nabídku, prostě prodávají to, co jejich nákupčí někde sehnali pod cenou, toť vše. Abych se poohlédla po nějakém zapomenutém obchůdku s názvem „dětské oděvy“. Do drahých značkových obchodů nejdu. Nepotřebuji finančního poradce, abych věděla, že kupovat dětská pyžamka na spotřebitelský úvěr by byla fakt kravina.
Ještě jsem si zaběhla mrknout se na boty. Mé vysněné tam měli – o číslo větší. V mém čísle měli jen bílé s červenými tkaničkami. Ne, že bych se cítila ve svých šestatřiceti příliš konzervativní na červené tkaničky, ale stejně jsem z nich byla trochu nesvá. Naštěstí mě tlačily a vzpomněla si na dobu kdysi dávno, kdy jsem radostně přiběhla k příteli (dnes už bývalému) do práce, že jsem si koupila boty, což vyslechl jistý starší pedagog a s ironickým výrazem utrousil: „Teď bude potřebovat kabelku.“ Pochopitelně. Ženy kabelky potřebují. Kdo četl Kischona, ví, že ji potřebuje i manželka ze všech nejlepší. A já žádnou bílou nemám. Zkrátka jsem to vzdala, i tento podzim budu tlačit kočár ve sportovních botách.
S pocitem porážky se vydáme domů k Barrandovu. Nechám si ujet tři vysoké tramvaje a hurá, jede nízkopodlažní. Divné ale je, že se před námi táhne těch tramvají jaksi souvislá řada a skutečně, ta naše se už od ostrůvku neodlepila, zato smůla se na nás lepí jak divá. Řidiče ani nenapadlo nám něco říct, ale nějaká paní akčně vyběhla ven, tramvajáka odchytila na ulici a vypáčila z něj sdělení, že do desíti minut se pojede. Tak jsme počkali. Matěj se vzbudil a začal být nervózní, což mi nepřidalo. Ono ve stojící tramvaji moc zábavy pro dítě není. Dočkali jsme se, ještě stačila přistoupit paní, která na vozíčku tlačila dospělého syna, a už se jelo. U lihovaru přistoupilo nečekaně mnoho lidí. Patrně si přišli pro studenou sprchu, protože ještě před další zastávkou jsme se dozvěděli, že tahle tramvaj končí (ne, že by to bylo v jízdním řádu) v Hlubočepích. „Sotva jsme nastoupili, už nás vyhazujou,“ řekl někdo smutně. Všichni si vystoupili o zastávku dřív na Zlíchově, kde se jim bude lépe přestupovat, s výjimkou nás s kolečkama, protože na Zlíchově není ostrůvek. To o zastávku dál v Hlubočepích už je. Jen je jinde než pro projíždějící tramvaje.
Paní s vozíčkem zoufale hlesla, že po nás jede jen jedna nízkopodlažní tramvaj a pak dlouho nic. Tuhle tramvaj pochopitelně stihnout nemůžeme, i když jsem ji obdivovala, jak rychle dokázala vozík tlačit kolem tramvajové smyčky a ještě kolem tramvaje parkující v místě, kde byl bezbariérový přejezd z chodníku přes koleje (čili už tak docela bezbariérový nebyl). Poslední nízkopodlažní tramvaj byla pochopitelně stejně zcela plná lidí, co čekali o zastávku dřív, takže vlastně nebyla ani taková škoda, že nám stejně ujela. S pomocí jiné paní jsem nastoupila do několikáté další (vysoké) a doufám, že paní s vozíčkem tam nestojí dodnes. Ven už nám nikdo nepomohl a neměla jsem jinou možnost než vystoupit metodou „horskou dráhou po schodech dolů“. Řidič nám do toho zvesela zvonil dveřmi, že zdržujeme. Asi jsem měla rovnou vyskočit a kočár hodit před sebou, vždyť vím, že spoje mají zpoždění! Oč způsobnější než tramvaják, který mi před měsícem přivřel ruku, aby to dal najevo rázněji, přičemž pak zas otevřel, abych mohla nastoupit, takže to celé vlastně jen zdržel (za hlasitého bručení pána, který nám pomáhal nastoupit a nestačil se divit: „To si snad dělá prdel.“). Bylo to lepší než tramvaják, který neváhal vejít dovnitř do vozu, aby vynadal paní, která stála ve dveřích a pomáhala nastoupit stařence o holi (není pro takové lidi nízkopodlažní tramvaj určená?), že mu nemá co blokovat dveře, označil ji za krávu a soustavně jí tykal. Suma sumárum, nemám si na co stěžovat.
Ještě jsme zaskočili do barrandovské pasáže, kde ještě předloni byl obchod s dětským oblečením (hurá, že mě to nenapadlo dřív). Je tam realitka.
Nemám boty, dítě bude spát nahé, ale můžu se třeba přestěhovat. A mohla bych nepřeberné množství svého volného času zaplnit několika pěknými návštěvami finančních poradců. Dovolená, jak má být.
