Umím si představit, že...

Určitě nejsem první ani jediný, kdo se pozastavuje nad tímto newspeakem našich politiků, kteří nám zleva či zprava prostřednictvím masmédií sdělují, že si umí či dovedou něco představit. Nechci se pouštět do detailního zkoumání geneze této fráze v rámci českého jazykového úzu, avšak mám pocit, že v mediálním diskurzu našich politiků se význam tohoto sousloví oproti jazyku běžných lidí poněkud posunul.

Minulou středu odpoledne jsem šel s kamarády na jedno. Vrátil jsem se kolem páté ráno – no dovedete si to představit. Nedávno mě zastavili policajti, když jsem je přes Velkou Bíteš osmdesátkou – no dovedete si to představit. A přestože vám teď vyústění obou těchto svých zkušeností zatajím, s největší pravděpodobností se vaše informovanost od skutečnosti příliš neliší.

Když vám však jako politik ve vší vážnosti sdělím, že si dovedu představit stavbu dálnice, umím si představit společnou vládu s jinou stranou a dokážu si představit zvýšení cen za některé služby, znamená to, že to chci a něco pro to udělám? Nebo vím, že by to tak chtěli voliči, ale já nejsem schopen či ochoten pro to něco udělat? Nebo vím, že to tak pravděpodobně bude, ale nejsem ochoten za to nést odpovědnost? Máme se bát nebo těšit?

Přitom takovéto informace sdělované osobami na zodpovědných místech mají mnohem závažnější a globálnější dopad, než to, jak mě minulý čtvrtek ráno přivítala přítelkyně či jak shovívavé ke mně byly policejní orgány z okresního ředitelství Žďár nad Sázavou.

Ostřílené mediální hvězdy z řad našich politiků tuto frázi uchopily a namísto implikace jistého, byť nevysloveného, z ní udělaly nástroj, který naopak sdělovanou myšlenku jakékoli přisuzovatelné míry pravděpodobnosti zbavuje. A mluvčí pak dokonce zbavuje i zodpovědnosti za to, co sami řekli. Fenomenální řešení. Tomu, kdo to vymyslel či zavedl, by v příslušných kruzích měli udělit nějaké ocenění. Napadá mě i název, ale nechci zde být vulgární.

A tak jsem si vytvořil vlastní mechanismus čtení takto sdělovaných informací – možná mi za to jednou nabídnou členství v klubu skeptiků. Pokud si politik dovede představit něco přínosného, užitečného či vítaného, pak se toho stěží dočkáme. Pokud si naopak dokáže představit něco, čemu bychom se zuby nehty bránili, pak to berme za daný fakt. A kdybychom se, nedej bože, spletli, tak je to pro nás jen dobře. Takže vlastně dej bože.

Jistě nejsem sám, kdo by se rád v našich politicích a v naší politice pletl. Napadá mě, že jedna z politických stran tuto nadějnou skepsi integrovala i do svého předvolebního hesla. Zatím jsem je viděl na billboardech. Skutečnost uvidím po volbách, zatím si nic představovat nebudu.

I když si sám dokážu také lecco představit. Třeba politiku jako službu občanům. Ráno by v parlamentu či na místním úřadě zazvonil zvoneček, poslanci a zastupitelé by vyskočili na kola a rozváželi po domech mléko a pečivo. Nebo politiku jako poslání. Zvolený kandidát by se vzdal svého majetku ve prospěch státu a zasvětil by svoji politickou kariéru asketickému životu a úsilí o blahobyt svých spoluobčanů. Pravda, v historii takoví byli, ale dnes si je za vzor asi nikdo nebere.

V branné výchově blahé paměti (či neblahé paměti, jak kdo chcete) jsme se učili, že válka je násilným pokračováním politiky státu. Už tehdy jsem se snažil představit si, jak papaláši v obleku vyběhnou na louku za městem a rozdají si to na férovku, něco jako dvě bandy fotbalových chuligánů, akorát by se namísto šál strhávaly třeba kravaty. I když při pohledu na některé naše politiky i tato schopnost představy hraničí s nadstandardními dispozicemi.

Zato v případě některých našich k světu vypadajících političek by mohlo dojít na zcela jiné představy, rozepisovat se zde nicméně nebudu. Je však možné, že právě tímto směrem útočí na mužský elektorát ženská část kandidátky jedné nové ambiciózní strany. Proč ne. Jedná se o originální a poutavý prostředek a pokud je účelem více, než jen teplé místečko v parlamentu, pak nechť je i takový prostředek posvěcen. Nicméně nemohu se ubránit dojmu, že kdyby se chlapi z kandidátky sebrali a šli se porvat na fotbal, asi by vzbudili daleko větší, byť regionálně příznakový, ohlas.

Kdybych si šlehnul nějaké LSD, nejspíše bych si dokázal představit tolik vizí skvělé budoucnosti, že napěchovat jimi svůj volební program, nešlo by mě nevolit. Drogy nicméně neberu, a tak svoji budoucnost přes veškeré upřímné sliby i dobře míněná varování politiků růžově nevidím. Alespoň tedy ne v tom smyslu, že bych se o ni nemusel v každém případě a v prvé řadě postarat sám. Přesto by nebylo na škodu vidět na zodpovědných místech politiky, kteří namísto sdílení svých představ dokážou zaujmout jasné stanovisko a nejlépe v souladu s ním i cosi vykonat.