AC/DC - Wels (Rakousko), 22.5.2010

80 000 lístků vyprodaných během pár hodin. Srovnatelnou návštěvnost koncertů snad dneska nemá žádný ze žijících a vystupujících umělců. A to k nám do Evropy přijeli AC/DC druhý rok po sobě. Loni jsem v tom fofru všechny dostupné destinace prošvihl, letos se mi tedy konečně poštěstilo na ten velkolepý hudební cirkus dostat.

I tak to z počátku vypadalo s metalovými syny našich rock’n’rollových otců nahnutě, když se v tisku objevila zpráva v tom smyslu, že letiště poblíž hornorakouského Welsu je hnízdištěm vzácných kolih, pročež ochránci přírody usilují o zrušení koncertu. Radikální postoje provokují radikální odezvy, a tak se pár nadšenců dostavilo rovnou v triku s heslem, které je i názvem jedné ze skladeb kapely – Rock And Roll Ain't Noise Pollution (Rock’n’roll není hlukové znečištění) a symbolem přeškrtnuté kolihy. Už někoho napadlo se zeptat, proč ti ekologové vyvolávají u lidí tolik zbytečné nenávisti k přírodě? Problematiku stejně nejlépe shrnul jeden z příspěvků přímo na webovém fóru kapely, který konstatoval, že dostatek peněz řeší všechny problémy.

Fógl nefógl, bigbít bude. Dlužno říci, že oblast koncertního dění společně se šesti rozsáhlými parkovišti v okolí (celkem údajně 35 000 parkovacích míst) asi opeřence z klidu vyvést musely, na druhou stranu návštěvníci koncertu mohli i v tom ohromném množství ocenit plynulost a přehlednost dění.

Na plochu před pódiem přicházíme ještě za slunečného počasí něco po šesté odpoledne. Problémem sebeslavnější kapely je, že její členové fyzicky nedosahují jiné než lidské velikosti, a když se na place mačká sto tisíc lidí, je jasné, že ani ohromné pódium s velkolepými kulisami absenci bezprostředního vizuálního kontaktu nezachrání. Skvělým – a ovšem nutným – řešením je však série LCD panelů a také sad reproduktorů rozmístěných po celé ploše letiště, takže skutečně není nutné riskovat ušlapání v blátě, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že patřičně letitá kapela už taky nemá jen nejmladší fanoušky, ostatně nedivil bych se, kdyby tu byli i dědové v doprovodu svých vnoučat (či naopak).

Čas do nástupu hlavní kapely mají zpestřit tři spolky, pro které je vystoupení na jednom pódiu s AC/DC nejspíše vrcholem kariéry. KAISER FRANZ JOSEF je fenomenální název pro rakouskou kapelu, která hraje rock klasičtějšího střihu lehce stříhnutý psychedelií 70. let. Ze zúčastněných support actů je snad jediná, kterou bych si rád poslechl opakovaně. Následující BOON jsou sice určitě slavnější jméno, ale jejich nu-metalový zvuk se hodí spíše do erotického dusna natěsnaných klubů, než na velké pódium, kde zní jaksi rozplizle a nevýrazně. Dánští VOLBEAT už zaujali znatelně větší díl publika, avšak ani jejich střídání těžších hardcorových skladeb s veselými country čísly mě nijak nevzrušuje, snad jen u coveru Dusty Springfield se s kamarády dobře bavíme. Ale abych nepůsobil dojmem, že to byl opruz, sám jsem toho názoru, že na koncertech se má člověk bavit, ne kritizovat, takže občas mrknu na pódium, porozhlédnu se po areálu a samozřejmě občas je také nutné opustit strategické pozorovací místo a vyměnit vtipně provedený kelímek s karikaturou Anguse Younga za plný.

Před devátou už se solidně setmělo, k čemuž výrazně přispěla i oblačnost, a za rachotu řítící se lokomotivy poutá zájem všech přítomných projekce animovaného úvodu, jak jinak než v rock’n’rollovém stylu s patřičně erotickým podtextem, na pódium nabíhá pětice australských showmanů za zvuků hitovky „Rock’n’Roll Train“ a v ten moment je mi jasné, že dnešní večer nemá chybu. Napadá mě, že je zvláštní, jak členové kapely vypadají i po 30 letech stejně, jako kdysi, když jsme je mohli vidět jen z fotografií pokoutně pašovaných školy, kde jsme je pak obdivovali pod lavicí. Snad jen bubeník Phill Rudd nahradil delší vlasy krátkým sestřihem a o to delšími „lordovskými“ licousy.

Menší nepříjemnost přichází při druhé skladbě „Hell Ain't a Bad Place to Be“, kdy se ze stále hrozících mraků spustí liják a dav do rytmu poskakujících lidí udělá z letištní plochy i přes důmyslně navezenou dřevěnou drť bazén na zápasy v bahně. Holt nás tam nahoře nemají rádi, nicméně zpěvák Brian Johnson to odbývá mávnutím ruky, ať se tím vůbec nevzrušujeme, a za příhodné kulisy skutečného hřmění nás uvádí do varu kytarista Angus Young, který spustí známý tappingový úvod ke skladbě „Thunderstruck“. Další nevynechatelné pecky jako „Back in Black“ nebo „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ prokládají skladby ze zatím posledního šťavnatého alba „Black Ice“. První polovinu koncertu zakončí blues, které mají AC/DC také výborně zmáknuté, a ve skladbě „The Jack“ nám Angus Young předvede již za ta léta rutinně zvládnutou striptýzovou choreografii. Apropos, na kterého 55-letého chlapa byste se takhle vydrželi se zájmem dívat, nemluvě o tom stát u toho ještě někde venku v dešti.

Nepodezřívejte mě teď z nějakých nepatřičných zájmů, můžu vše obratem uvést na pravou míru, protože nezřídka můj pohled od pódia či některé z velkých obrazovek odpoutá nějaká moknoucí fanynka odvázaně se vlnící v rytmu hudby.

Chvilka dramatického ticha a tmy, pak se Brian Johnson s rozběhem zavěšuje na táhlo ohromného zvonu a jeho pekelné dunění zahajuje další pecku – „Hell’s Bells“. Ještě jedna novinka „War Machine“ a pak už jen výběr z nesmrtelné galerie rockové hudby s patřičnou pódiovou prezentací. Během skladby „Whole Lotta Rosie“ osedlá lokomotivu, ze které při předchozí „T.N.T.“ šlehaly plameny, spoře oděná, o to vyvinutější nafukovací dáma, tentokrát v dostatečně nadživotní velikosti, aby z jejich proporcí měli něco i ti vzadu.

Další notoricky známý riff uvádí další notoricky známou skladbu „Let There Be Rock“ a je zřejmé, že nastává sekvence největších hitů, která koncert uzavře. Několikaminutové čekání na přídavek zpestřují blikající rohy „Made in China“, které si mnoho fandů nezapomnělo koupit, a pak už jen fenomenální závěr fenomenálního – i když pro kapelu možná rutinního – koncertu: „Highway to Hell“ a „For Those About to Rock“, jehož dělové salvy následně přecházejí v ohňostroj a poslední tóny po patřičné pauze k vychutnání posléze nahrazují pokyny pořadatele.

V rámci pozorování okolí se mi podaří i drobné geopolitické zjištění, když pořadatel mimochodem ohlásí výsledek finále Ligy mistrů, v němž Inter Milán porazil Bayern Mnichov 2:0, a hudbou nabuzený rakouský dav dá ještě jednou spontánně průchod své hlasité radosti.

Už se opakuji, ale jistě není od věci dodat, že návrat k parkovištím a posléze i z nich, probíhal organizovaně a bezproblémově, jedno vzdálené místo bylo dokonce z bezpečnostních důvodů osvětleno lampou s dieselovým generátorem, člověk až někdy čumí, co všechno mají rakouští bigbítoví daňoví poplatníci k dispozici. Úvaha o tom, jak se může sto tisíc lidí po rockovém koncertě rozejít, aniž by se někomu něco stalo nebo někdo někde něco provedl, je spíše na článek o Kantových kategorických imperativech. Zde si dovolím prostý závěr, že když se člověk po velkolepém zážitku vzbudí druhý den v pořádku doma, je to ideální stav. A přes tento konzervativní přístup osoby staršího věku jsem si to tentokrát užil opravdu jako malý kluk.

(Tištěná verze reportu vyjde v červnovém čísle hudebního časopisu Pařát.)