Neustálé debaty na téma moci, vlády a nadvlády. A přitom už je to dávno dané. Kým? Námi samými. Copak jste si toho vážně nevšimli? Copak jsme všichni tak zahledění do sebe, nebo spíše kolem sebe, že nevidíme co se děje? O čem je řeč?
Myslíte, že se vrátíme do otroctví?
To opravdu nejde, protože v otroctví už dávno jsme.
Nepotřebujeme k tomu žádnou vládu, ani nikoho z venčí.
My si naprosto vystačíme sami.
Stali jsme se otroky svých myšlenek, vyřčených i nevyřčených slov a hlavně svých nevykonaných činů.
Zotročily nás naše představy o tom co je lepší a nejlepší, ba dokonalé, co jediné je pravda a co už ne.
Jsme otroky svých chtíčů, které nás neustále popohání vytvářet nemocné vztahy, jen kvůli sexu a fyzickému uspokojení, které jsou prázdné a bez citu.
Jsme otroky manipulace, která nás neustále nutí dělat věci, které nejsou v souladu s námi, jen proto, abychom se zavděčili jiným, jen proto, aby druzí udělali to co chceme my.
Stali jsme se otroky práce a peněz, které za ni dostáváme, protože jsme uvěřili pocitu a názoru, že musíme mít stále více, aby se nám lépe žilo.
Zotročily nás naše telefony a sítě wifi, bez kterých se nehneme na krok a když je nemáme k dispozici, tak tápeme a máme pocit, že o nás není zájem, jsme nechtění, nepřijatí a nehodni pozornosti.
Jsme otroky vlastních velkých luxusních domů s bazény a obrovskými zahradami, na které si bereme hypotéky, které nám nedají v noci spát.
Domy, které si vlastně neužíváme, zahrady o které pečuje někdo jiný, protože my musíme stále pracovat, abychom to všechno zaplatili.
Nakupujeme spousty jídla, které nám mám nahradit slastné pocity objetí a klidu a následně se bičujeme za přibrání a týráme svá dokonalá těla v posilovnách, abych otrokář uvnitř nás byl spokojen.
Jsme zotročení názory, jiných lidí, citáty slavných, protože se bojíme uvěřit sami sobě a svému úsudku.
Jsme otroci svých snů, přání a tužeb, které, pokud se nám nesplní dostatečně rychle a nejlépe bez práce, ztrácejí na váze a upadají v zapomnění, či nás vrhají do depresí, protože začneme o sobě pochybovat a ztrácíme na sebe hodnotě.
Mrskáme se do nekonečna pomyslným bičem a vyčítáme si svou minulost, svá rozhodnutí, své nenaplněné sliby a všechny neúspěchy světa.
Stali jsme se otroky přátelství, které fungují jen s podmínkami. Pokud jsi v nouzi, tak občas ztrácíš přátele. Znají Tě jen v případě, když jsi vtipný, pozitivní a záříš vesele.
Ženy se nechali zotročit svými představami o dokonalých a uvědomělých mužích, kteří jim nosí květiny, rozmlouvají s nimi hodiny na procházkách a u vína, připravují pro ně snídaně do postele a romantické koupele a pak je dvě hodiny připravují a hladí, aby dosáhly svůj vytoužený orgasmus.
Muži jsou otroky žen a svých pudů, které se neustále snaží ukojit, hledajíce nová a nová těla k naplnění svých potřeb a bizarních sexuálních přání. Jsou zotročeni svou mocí a silou, svým soupeřením a touhou být za každou cenu nejlepší a první.
Jsme zuboženými otroky lásky, kterou neustále hledáme venku, jako nějaké zboží, které se dá koupit, jako něco, co nám každé ráno přijde ranní poštou, jako samozřejmá donáška.
Láska nás zotročila natolik, že jsme schopni se kvůli ní donekonečna trápit, onemocnět i umřít.
Kvůli lásce?
Ne...Kvůli sobě.
Stali jsme se smutnými a vyhaslými otroky, našich iluzí a představ, které si tvoříme o lidech, situacích a o našem životě, protože chtít vidět pravdu je často více bolestivé než mlácení otrokářským bičem.
Každý máme jiného otrokáře. Každý se bičujeme jiným bičem a jinou silou.
Žádné volby tam venku nám nepomohou.
Zachrání nás jediné.
Cesta dovnitř k sobě a láskyplné rozhovory s našimi otrokáři, které pomalu a pozvolna po společném rozhovoru můžeme nechat jít.
Už to chápete?
Bi
