Blikající myšlenky

Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné. 

Ne jenom temné, jak by se mohlo prvoplánově zdát. Moje myšlenky jsou různorodé a barevné, jako velikonoční vajíčka pomalovaná fixy, které nikdo nesmyje.

Venku se začal klubat první denní nádech. Dívala jsem se z pohovky svým velkým oknem ven. Vypadalo to najednou, jako obraz, rámovaný oknem. Za sklem se pozvolna měnily barvy z černošedé, po kovově modrošedou, až po bledě modro šedivý odstín dnešního dne. Na tmavém podkladu se leskly a blýskaly pouliční lampy, jako zapomenutý vánoční ozdobný řetěz světýlek, pohozený do kraje. Před oknem na posteli, seděla kočka a dívala se ven. Možná myslela na to, co já. Seděla strnule, ani se nehnula, jako socha. Krásný a tajemný výjev. Kéž bych jej dokázala namalovat.

U kávy jsem jsem zběžně prolétla ranní titulky na seznamu a uvědomila si, kolik věcí ve svém životě stále vnímám jako samozřejmost. V duchu jsem poděkovala za všechny domnělé maličkosti, které se mi v této chvíli zdály nebetyčně velké a podstatné. Jsem teď doma s nachlazením. Docela dost kašlu. Jako každé jaro. Mé citlivé průdušky se připravují a čistí na další nádech jara. Vzpomněla jsem si, jak jsme ještě před pár lety seděli zavření s dětmi doma, všichni lidé se nesmírně báli a nevěděli jsme co přijde. U nás doma byl klid. Začala jsem péct chleba a rohlíky, více jsme si povídali a byli si blíž. Pravda, přibrala jsem tři kila, která jsem už dolů nedala. Zřejmě jsem se měla obalit a připravit na to, co přijde. Odpočinula jsem si dostatečně. Jako bych potřebovala dospat všechny ty roky stresu a trápení před tím. Pamatuji si první dny v práci, kdy už se mohlo volně dýchat a strach se umenšoval. Všichni jsme byli šťastní a radostní. I sebemenší rozkvetlá kytka, nebo úsměv kolemjdoucího byl najednou důvodem k radosti a vděčnosti. A čas plynul. Pomalu jsme všichni začali sklouzávat do svých stereotypů a unaveně usínali před monitory svých tabletů, či telefonů. Tak rychle jsme zapomněli. Jakoby to ani nebylo. 

Pak přišly další špatné zprávy. Válka a zima. Drahota. Zase jsme se všichni na chvíli semkli, pak se mnozí vzpírali a vzpírají, nadávají a hlavně bojí se. Zima byla relativně mírná. Ovlivnit válku nemůžeme. Tedy já, ze své pozice rozhodně ne. Myslím, že nikdo. Protože kdyby to šlo, tak už se to dávno stalo. Když se ohlédnu zpět, uvědomím si, že jsme všechny výzvy přežili a přežijeme i ty další. Co se ale stalo se vším tím strachem kolem nás? Můžeme ho nějak přetvořit, vymodelovat, nebo upravit?

Když jsem teď doma, rozhodla jsem se nenakupovat. Každý den vařím nějaké jídlo ze svých zásob. Uvědomila jsem si, jak pořád nesmyslně zaplňujeme domovy a žaludky. Jak neustále nakupujeme moc. Více, než stihneme sníst, nebo použít. Včera mi došlo pečivo. Upekla jsem si vlastní rohlíky. Moc se chuťově nepovedly. Dala jsem do těsta málo soli. I to se dá vylepšit. Domácí pečivo vydrží dobré mnoho dní. Rohlík s máslem a ředkvičkou je hotová lahůdka. Tento týden jsem zjistila, jak skvěle chutnají ředkvičkové listy, připravené jako salát. Nevyhodila jsem ani lístek. Moc mě baví vymýšlet nové recepty z toho, co mám k dispozici. Je to určitá forma kreativity. Přesně tohle mě zajímá na životě. Barevnost. Mnoho vrstevnatost. Jak málo si jí všímám, když chodím do práce a prožívám každodenní koloběh. Proč?

Za oknem už je den. Kočka se dávno válí na jiném křesle. Káva mi vychladla a čeká na mě úžasný bylinkový čaj. Natrhaný a připravený rukama jedné milé a laskavé ženy. Dokonalá léčba. Dnešní den si moc přeju, aby všichni lidé pochopili, jak moc jsme stále bohatými, co všechno máme k dispozici zadarmo a kolik dobrého může vzejít z našeho vnitřního klidu a lásky k životu. 

Neboť jakými myšlenkami se zabýváme, takový život pak žijeme. Krásný den všem.