Úklid

Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky, které ke mně dnes přijdou, abych je mohla zaznamenat. Piju pomalu, abych je nevylekala.

Od rána myslím na úklid. Na obyčejné uklízení, které dělám mnohokrát tak samozřejmě a bezmyšlenkovitě a přitom má pro mě samotnou veliký význam. Myslím, že pro většinu žen. Ranní rutinní práce mě přivádí k bdělosti. Probouzejí mě. Mytí nádobí, zametání podlahy a úklid kočičích záchodků. Samozřejmé jako čištění zubů. Když jsem přišla k sobě do pokoje, byla ta potřeba pořádku, dnes obzvlášť o něco větší. Pomalu se uzdravuji po nemoci a úklid mi pomáhá dostat se do formy. Utřídit si myšlenky, které v posledních dnech nebyly kdovíjak veselé. I to je normální. Prožít pár tmavých dní. Úklid mi v takových chvílích neskutečně pomáhá. Vnáší mi do duše řád a klid. Vyhazování, zametání, či vytírání prachu a špíny, jako by pomáhalo smývat nánosy ze mě samotné. Přemýšlím nad tím, jestli uklízecí mánie, je jen ženská doména. Jednou jsem četla, že muži naopak potřebují kolem sebe pohazovat věci, protože si značkují své teritorium. Něco na tom bude, když se rozhlédnu po prostoru mých synů, musím tomuto tvrzení dát za pravdu. Mnoho z mých kamarádek se také uklidňuje uklízením. Možná máme pocit, že něco rozpohybováváme, nestojíme nečinně na místě. Někdy naopak můžeme úklidem myšlenky odpoutat a přestat se babrat pořád dokola v neřešitelném. Vyměnit závěs, nebo ubrus, dát na stůl kytku a živote je opět jinak barevný.

Za pár let mi bude padesát a mám pocit, že stále nic nevím, každý den objevuji nové souvislosti ve svém vlastním životě, které mě překvapí. Možná proto mí pubertální synové tak neradi uklízí společné prostory a v pokojích mají svůj binec. Nechtějí mi pomáhat třídit moje myšlenky. Stačí jim ten jejich chaotický život, který teď vedou. Plný hledání, tápání, objevování a taky rebelie. Zřejmě je to ukazatel vývoje jejich duše. I ten mladší, který měl vždy rád všechno srovnané, teď pohazuje věci po vzoru toho staršího. Taky si začali více rozumět. Je mezi nimi šestiletý věkový odstup. Nikdy mě nepřestane udivovat, pudovost a přirozenost života. Bez velkého usilování, plánování a chtění se to prostě děje. Starší pomáhá mladšímu, stává se mu v mnoha situacích vzorem. Vylupují se ze skořápek chlapečků do svého mužství, které snad jednou dozraje do té správné chuti a sladkosti. I když, co je vlastně správně? Každý máme svou cestu a tou musíme projít stůj co stůj. Už dávno klukům jejich binec neuklízím. Každý si zametáme na svém kousku. I když mě občas zlobí, že ten můj kus je stále největší. Možná je to mým věkem, životními zkušenostmi a silou, kterou si v sobě nesu, a tak často podceňuji. Proto mám na úklid takový kus, protože to jednoduše zvládnu. Protože jednou, až mě síly opustí, přirozeně moji synové přeberou větší díl na sebe. Bez usilování, upozorňování, vymáhání a chtění. Anebo taky ne. To už pak bude jiný příběh. Na příbězích miluji právě to, že si je můžu napsat, jak chci. A šťastné konce ty já moc ráda.

Jeden obyčejný ranní úklid a co to s člověkem udělá.

Krásnou neděli přátelé