Ráno

Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou.  Občas mě samotnou překvapí, jaké podněty ke mně přijdou, jaké myšlenky se vyklubají a chtějí být rozvíjeny. Jako živý obraz. Miluji ty chvíle. Přichází bez pozvání.

Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Venku mlhavo a nevlídno, mohlo by se zdát. Přesto mě to táhlo ven. Projít se, pomalým krokem, beze spěchu, i když do práce, s každým našlápnutím proplout mlhou a možná i něco uvidět. Mám velmi ráda podzimní rána zahalená do modro růžových tónů, které doplňuje všude se rozlévající, tajemná, mystická mlha. Občas mi to připadá, jakoby se na poslední chvílí ještě snažila přikrýt, schovat, či utajit skutečnosti skryté v nás, které v temném zimním období vylézají na povrch, aby byly objeveny, přijaty a uzdraveny. Taková mlha má okamžitě jiný rozměr. Není strašidelná, ani nepřehledná, či vlezlá. Je plná něhy, soucitu a lásky, která se snaží obejmout a zacelit naše rány na duši, které jsme si během roku utržili.

Toto ráno však bylo jiné. Bylo nějakým způsobem vyzývavé a radostné. Už od brzkých hodin jsem se usmívala a nevěděla čemu. Nic mě nebolelo a uvnitř byl klid. Kočky se kolem mě líně ploužily a udávaly tempo dne. Když jsem vyšla na ulici, bylo už světlo a ranní cvrkot drnčel všude kolem. Jindy tak nepříjemné zvuky aut a hašteřících se dětí, zněly dnes nějak smířlivěji. Koukla jsem na hodinky a s radostí zjistila, že dnes opravdu spěchat nemusím. Měla jsem před sebou náskok deset minut. Deset dlouhých minut života.

Zpočátku se nic zvláštního nedělo. Kráčela jsem spokojeně po chodníku a přemýšlela, jestli dnešní ráno procházím svými včerejšími stopami, které jsem tady po sobě v betonu zanechala. Kolik lidí tady asi denně projde? Přicházela jsem ke kostelu. A tam to začalo. Obrazy. Živé, živoucí, křičící svůj příběh, který nikoho jiného nezajímal.

Kousek od kostela je autobusová zastávka a na ní lavička. Dnešní ráno, pod ní ležela berle. Vypadala zprvu trochu nepatřičně. Byla schovaná pod sedátkem, jakoby se chtěla ukrýt a nebýt viděna. Ale pak jsem si uvědomila, že je tam záměrně mrštěná, či odhozená, schválně zapomenutá, či čekající na někoho, kdo se včera snažil o zázrak a chtěl to zkusit bez ní. Vypadalo to na trochu násilné odtržení. Možná dotyčný kulhající, či chromý, do poslední chvíle vyčkával na příjezd autobusu a pak ji tam strčil, aby ta opuštěná berle neviděla jeho odhodlaný krok ku předu, směrem k odvážnému uzdravení. A berle se zaradovala.

Jistě nebyla uražená, ani se necítila zneužitá, či nepotřebná. Byla šťastná a přála svému nemohoucímu pevné zdraví a sílu v nohou, aby už ji nepotřeboval. Věděla, proč přišla na tento svět. Jako dočasná opora, než se ti, kteří mají vůli a sílu, rozeběhnou sami do života.

Přemýšlela jsem nad tím, kolikrát jsem byla berlí, či potřebovala naopak na chvíli podepřít? Jak často jsem padala a zase se zvedala, když jsem nabrala sílu? Kolikrát za život jsem prožila pocity zneužití, odhození a opuštěnosti? Dokážu spokojeně odpočívat pod lavičkou, jako ta berle a chvíli nikomu nepomáhat a nezachraňovat ty, kteří sami krok vpřed učinit nechtějí?

Listí mi příjemně šustilo pod nohama a já opouštěla své staré myšlenky, které se už k ničemu nehodily. Najednou mě vyrušily výkřiky. Hlasité řezavé a bolestné. Přicházela jsem k podchodu a z něj se ozývalo naléhavé dětské a dlouhé auuuuuu, auuuuu, auuuuu, a pořád dokola, jako na kolovrátku. Hluk se ozýval ze sjezdu pro cyklisty. Chvíli jsem váhala, jestli mám zachraňovat, či alespoň zkontrolovat, zda tam neleží zraněné dítě. Blížila jsem se pomalu k výjezdu a v tom jsem uviděla chlapce, který byl naprosto zdráv a spokojený, šlapal si se svou koloběžkou a křičel. Možná se mu líbila ozvěna, kterou svým voláním tvořil, každopádně jeho výraz v obličeji jasně prozrazoval, že jsou mu úplně ukradené pocity kolemjdoucích, kteří se o něj strachovali a vymýšleli záchranné akce, jako já, či dvě malé děti, stojící v podchodu pod schody, nabádající tatínka, aby šel chlapečka zachránit, protože se mu určitě něco stalo. Křičící hoch si vesele odjel a nás s dětmi zanechal vystrašené. Sešla jsem za nimi, protože se evidentně s tátou nechtěly dál hnout a vysvětlila situaci. Koukaly na mě a nevěřícně kroutily hlavičkami. Muž si jen po vzdechl, řekl „ach jo“ a popřál mi hezký den. Taková hloupost a kolik to o člověku prozradí? Každý reagujeme jinak a většina z nás nedohlédne důsledky našich činů, jako křičící, bezstarostný chlapec. Nechci si připouštět, že to dělal schválně. Možná byl hodně sám, a tak moc ho bolela samotou duše, že potřebovala hlasem volat auuuu. Možná se mu jen líbila ozvěna v malém tunelu a jiné slovo ho nenapadlo.

Vyšlapala jsem po schodech nahoru a ocitla se uprostřed klubajícího se rána. Sluníčko se nesměle ukazovalo mezi větvemi stromů. Kolem mě začínal běžný ranní shon. Lidé se vzájemně míjeli, vyhýbali, či předháněli, aby nepřišli pozdě a stihli všechny své denní úkoly. Všimla jsem si, že s příchodem větší tmy a zimy, přibývá kolem mě černá a další tmavé odstíny. Tak málo lidí chodí barevně oblékaných. Jaká škoda. Jen jsem na to pomyslela, míjela se se mnou starší dáma v nádherné, pastelově růžové bundě. Se svými stříbrnými vlasy a něžně růžovou, byla najednou jako zářivý lampiónek uprostřed tmy. Usmála jsem se sama pro sebe. Stačí jen pomyslet a tvé přání je ti splněno, vidíš?

Další výjev, už tak radostný nebyl. Nikdy mě nepřestanou udivovat muži, sedící v brzkých ranních hodinách, v chladu, na kovových židličkách non stopu, před sebou pivo, či něco ostřejšího, tupě zírající do nenávratna. Vypadají jako zkamenělé monumenty, připomínající beznaděj života, která se musí často splachovat, aby neulpívala na povrchu jejich těl, aby nebyla vidět a nikdo ji nepoznal.

O dalších pár kroků dál mě však čekal nádherný přírodní úkaz. Kráčela naproti mně žena. Byla o něco starší než já a už z dálky se usmívala. Brzy ráno, v chladivém ránu, uprostřed ulice plné naštvaných lidí, usmívající se žena. Její smích byl nakažlivý. Podvědomě jsem zvedla koutky úst a když jsme se míjely, pohlédly jsme si do očí. Byl to takový spiklenecký, rošťácký pohled, za kterým se skrývaly všemožné pocity. Cítíš to? Vidíš to, co já? To jsem ráda! Měj krásný den ženo! Vše v jednom pohledu. Netřeba slov. Vzácná chvíle. Neobyčejné ráno.

 

Obrázek namalovala Veronique Paquereau

Autor: Brigita Tóthová | čtvrtek 30.3.2023 9:43 | karma článku: 7,85 | přečteno: 229x
  • Další články autora

Brigita Tóthová

Úklid

Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky.

2.4.2023 v 8:09 | Karma: 10,31 | Přečteno: 286x | Diskuse | Osobní

Brigita Tóthová

Bezkafí

Vždycky, když zůstanu doma a vypadnu z běžného rychlého koloběhu, beru čas pro sebe se vším všudy. Jeho terapeutické účinky nemají konkurenci.

29.3.2023 v 11:00 | Karma: 10,77 | Přečteno: 299x | Diskuse | Osobní

Brigita Tóthová

Alice

Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku.

28.3.2023 v 7:03 | Karma: 11,90 | Přečteno: 364x | Diskuse | Poezie a próza

Brigita Tóthová

Blikající myšlenky

Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné.

25.3.2023 v 6:31 | Karma: 5,19 | Přečteno: 168x | Diskuse | Osobní

Brigita Tóthová

Výběr osudu

Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?

24.3.2023 v 7:50 | Karma: 7,55 | Přečteno: 197x | Diskuse | Ostatní
  • Nejčtenější

Velkolepá Zemanova party. Dorazili Fico, Orbán či čínský velvyslanec

28. září 2024,  aktualizováno  18:50

Bývalý prezident Miloš Zeman slaví v sobotu 80. narozeniny. Mezi gratulanty nejsou jen čeští...

Z ujíždějícího kočárku u lanovky v Peci vypadl kojenec, dítě zraněním podlehlo

26. září 2024  14:09,  aktualizováno  27.9 15:09

Policisté pátrají po svědcích, kteří ve středu kolem 12:30 viděli cestou k lanovce v Peci pod...

Velký průzkum mezd. Kolik berou v IT, bankách, právníci či zdravotníci

27. září 2024

Rozsáhlý průzkum personální agentury Grafton Recruitment zmapoval letos finanční ohodnocení...

Obsese zbraněmi, morbidní porno a stres. Vrah z fakulty střílel už na střední

3. října 2024

Premium Čtyřiadvacetiletý muž ze středostavovské rodiny bez ekonomických problémů a se slibně rozběhlou...

Konec platebních karet? Bankám vadí jejich monopol, pracují na alternativě

28. září 2024

Premium Evropské banky se již nějakou dobu snaží vyšachovat ze hry bezmála monopolní poskytovatele...

Koalice mění za pochodu návrh, který zvýší věk odchodu do penze na 67 let

4. října 2024  5:55,  aktualizováno  12:35

Přímý přenos Zásadní změny do vlastního návrhu důchodové reformy dělá na poslední chvíli koalici. Chce do ní...

Lanovka na Petřín doma na poličce. DPP představil model, sestavíte si ho sami

4. října 2024  12:27

Lanová dráha na Petřín bude mít vlastní model stavebnice. Na letošním ročníku mezinárodního...

ANO v kraji sestaví jednobarevnou vládu. Chce zeštíhlit komise i výbory

3. října 2024  19:59,  aktualizováno  4.10 12:24

Pouze vítězné hnutí ANO, které v krajských volbách získalo 28 z 45 mandátů v zastupitelstvu,...

Náš útok proti Izraeli byl legitimní, řekl Chameneí. Vyzval k jednotě muslimů

4. října 2024  12:22

Íránský úterní útok na Izrael byl zcela legitimní, každá země má právo se bránit agresorovi, řekl v...

  • Počet článků 95
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 577x
Píšu pro sebe, protože psaní je moje láska, pro lidi, o lidech a o všem co mě nějakým způsobem osloví.

Baví mě zkoušet různé styly psaní a hlavně mě baví reagovat na podněty z venčí.

Můžete mi napsat i na email : brigita.tothova@seznam.cz

Vítejte u mě

Seznam rubrik