Příběh o stolici a lidském pochopení

Dnes opět velmi osobně. Ráda bych se ve svém článku věnovala stolici. Jak už to u mě bývá, půjdu do hloubky a ze všech stran.

Pro všechny z vás, kteří nevědí, pracuji jako asistentka pro seniory, či osoby s handicapem a setkala jsem se v minulém týdnu se situací, které je nutno věnovat pozornost.

Málo se o tom mluví, protože kdo by se chtěl bavit o něčem tak nechutném a nevábně vonícím,

jako jsou lidské výměšky.

Tento článek jsem se rozhodla napsat po jednom úžasném školení, ze kterého jsem si odnesla opravdu hodně a nejvíce se mnou zarezonovaly věty, které ve mě zůstaly znít přibližně takto:

 " Když nevíš, jak klientovi, nebo blízké osobě pomoci, lehni si sama do postele a zkus si, jaké to je. Uvědom si co potřebuješ, když jen ležíš. Co by Ti ulevilo?"

Tímto se omlouvám paní přednášející ŠÁRCE, že jsem její slova nedokázala reprodukovat jejími slovy.

Zpět k věci.

Pár dní po přednášce, jsem se ocitla, jako záskok za nemocnou kolegyni, u milé paní, říkejme jí třeba Táňa, kterou znám již z dřívějších let.

Bohužel tentokrát jsem ji našla ležící na posteli, po nepříjemném pádu.

Paní je velmi inteligentní, hezky se s ní povídá a i ve svém vysokém věku s momentálním handicapem se stále snaží cvičit a trénovat ruce i nohy, aby byla schopna opět udělat pár kroků.

Při jedné mé návštěvě byla posmutnělá a řekla mi, že má náladu pod psa, protože už 5 dní nebyla 

"na velké".

Nevím jak vy, ale já ty pocity docela dobře znám, neboť jsem jako malá trpěla na neustálé zácpy a nafouklé břicho. Dodnes musím hlídat co sním, ideálně alespoň trochu cvičit, takže jsem její psychickou nepohodu naprosto chápala.

Začaly jsme se bavit o stravě, kterou dostává a většinou ji rodinní příslušníci, samozřejmě s dobrým úmyslem, častovali samými potravinami, které dost zatvrzují, místo povzbuzování střev.

Nutno si uvědomit, že když ležíte celý den, pohyb máte minimální, proto je dost důležité přizpůsobit i stravu, ať je lehce stravitelná, žaludek a střeva nezatěžující.To ví přece každý, řeknete si. 

Bohužel to tak není. Proto jsem se rozhodla napsat své řádky.

Ze své praxe vím, že když je člověk zdravý a hopsá kolem postele po svých, vůbec mu nedojde, 

co asi potřebuje, nebo prožívá, člověk celý den ležící.

A z toho vyplývá dost běžný jev, kdy pečující osoba z nejrůznějších důvodů podá nemocnému ležícímu toaletní mísu, stojí nad ním, nebo kolem poklízí a pomalu odměřuje čas, kdy už to bude.

To byl další problém, se kterým se mi paní Táňa svěřila.

Zkusili jste se někdy vykadit vleže, když jste na placato? 

Dokážete vykonat potřebu, když nemáte klid, soukromí a svou intimní zónu, kde jste jen sami a máte uzpůsobené podmínky?

Nevím jak vy, ale já se nejsem schopná ani vyčůrat, když je na záchodku víc kabinek, někdo je vedle a nehraje alespoň hudba.

Co má dělat ten nebožák, který si prostě na ten záchod dojít nemůže? 

Navíc se ještě často cítí se trapně a nepatřičně, že obtěžuje a zdržuje, když někdo čeká, až už to konečně bude a může zase odejít k televizi, nebo za někým jiným, protože mu utíká čas.

Když jsme s paní Táňou vše patřičně a do hloubky prodiskutovaly, rozhodly jsme se jít do akce.

Podala jsem jí toaletní mísu do postele, zvedla ji do polohy skoro sedící chvála Bohu za úžasné polohovací postele s ovládáním), abychom pomohly gravitací a aspoň trochu připomněly přirozenou polohu při této činnosti.

Přikryla jsem ji peřinou, a aby měla větší pocit soukromí, odešla jsem na přilehlou chodbičku s ujištěním, že má času kolik potřebuje, ať zavolá v případě potřeby. 

A co myslíte jak to dopadlo?

Velkou radostí, protože naše mise byla úspěšná. Jak málo někdy stačí. 

Jak často na to ve svém spěchu zapomínáme vnímat jiné a jejich potřeby.

Rozumějte nikoho nekritizuji, ani nesoudím, jen chápu, že většině lidí, kteří nejsou v pozici ležícího nedochází podstatné detaily absolutní změny života a jeho podmínek, když se najednou, ze dne na den, ocitnete pohybově omezení a jste odkázání na pomoc druhých.

Zkuste si to prosím aspoň na chvíli představit. Večer až půjdete spát, popřemýšlejte si v posteli, jak by se vám změnil svět z pohledu nemohoucího, na lůžko upoutaného člověka. Koneckonců tahle metoda vciťování se do jiných lidí, jejich potřeb a omezení, se dá v životě aplikovat téměř v jakékoliv situaci.

Pokud tohle dokážeme, přemýšlet občas i nad tím co prožívají minimálně nejbližší v našem okolí, pak moje stať splnila svůj účel.

Bi