PO vánoční rozjímání

Stály jsme uprostřed kostela, vnímaly tu nádhernou záři zlata všude kolem. Slunce venku nesvítilo, ale i tak jsme měly pocit, jakoby bylo všudy přítomno. Varhany hrály krásné liturgické písně, kostel byl plný k prasknutí.

Domluvily jsme se s mou přítelkyní, že zajdeme navštívit náš krásný kostel a zúčastníme se mše svaté. Toliko podnětů, které nám přinesla jsme ani jedna jistě nečekaly.

Pocházím z rodiny nevěřících. Rodiče mi však nikdy nebránili v návštěvách kostelů a kapliček. Když jsem ve svém životě prožívala těžké časy, začala jsem se přátelit s anděly a nakonec jsem si našla velmi úzký vztah k Bohu, Ježíši a hlavně jeho matce Marii. Nepatřím mezi ortodoxní věřící, otčenáš zvládnu jen s dopomocí, ale v kostelech a na svatých místech jsem se vždy cítila velmi dobře. Tyto vánoce jsem zažila na mši spoustu rozpačitých pocitů.

Pan děkan začal a já se přistihla, jak některé pasáže, které se mnou nesouzní, naprosto vypouštím. Zčistajasna, mezi písněmi zaznělo pro mě tolik známé " na začátku bylo slovo a to slovo bylo Bůh" a já si dodala a "Bůh je láska". Touto větou by všechno mohlo začínat a končit. Již dlouhá léta vím, jak obrovskou moc má lidské slovo a jak velkou silou je láska. Jsem sběratelka lidských příběhů a příběh Ježíše, Marie, Josefa a samotného Boha mě vždy zajímal. Těšila jsem se, že na vánoce se bude mluvit o této rodině, o tom, jak to celé bylo a jak se vlastně Ježíšek narodil, úžasné ženě Marii. Nic takového se nestalo. Odříkávaly se žalmy, probíhalo čtení a pan děkan vstupoval se svými postřehy. Když požádal všechny kolem, aby začali proměnu světa u sebe samotných, začala jsem opět poslouchat. Některé odnože víry mi připadají dost manipulační a zaslepující, kdy věřící slepě plní příkazy psané v písmech, které pronesli svatí.

Jsem přesvědčená, že přesně tohle nikdy Ježíš nechtěl.

Přál si být příkladem, ne vůdcem stáda, které dělá to co on, aniž sdílí jeho pocity.

Proto mě tento apel na člověka, jako jedince, a nutnost naší osobní proměny, která napomůže ne jen nám, ale i celé naší rodině a také celému světu, velmi mile potěšil. Poslouchaly jsme krásnou hudbu, vnímaly tu vánoční atmosféru a cítily tu obrovskou vážnost, se kterou mše probíhala. Oslavovalo se zrození a život. Ten do studených, i když nádherných kostelních dveří vnášely pouze děti, které občas zavýskaly a zavolaly" máma".

V tom se mě kamarádka zeptala "Brigit proč nejsou kněží  ženy? Proč jsou tady jen samí muži?"První co mě napadlo, bylo to, že ženy nepotřebují tuhle vážnost, všechny důkazy a ne důkazy víry. My ženy si svou víru neseme v sobě. Máme intuici, které muži nerozumí a v dávných dobách se jí hodně báli a trestali ji. Chtěli ji ovládnout silou. Naši tvořivost, naši kreativitu, naši schopnost rodit děti a přivádět na svět nový život. Vzpomeňme na spoustu žen upálených za čarodějnictví, vzpomeňme na Johanku z Arku a jí podobné.Stále se to děje. Spousta vztahů žije model pán a služebnice. My ženy nemusíme víru "vymýšlet", protože ji máme v sobě a žijeme ji v každodenním životě.

Při zpěvu stáli přede mnou lidé, kteří chodili na mše zřejmě pravidelně, protože paní zpívala z knížečky. Když jí zavírala, vypadl jí na zem jeden list. Muž, který stál za ní, ho uviděl padat k zemi, tak jí ho zvedl a podal, aby jej neztratila. Její reakce mě opět šokovala. Neproběhlo ani děkuji, či letmý úsměv, pokývnutí, cokoli milého nebo laskavého. I přesto, že žena právě dozpívala píseň o lásce, v tom běžném lidském životě ji projevit nedokázala. Vím, každý máme svůj čas,  svůj příběh a svou cestu. Už dávno lidi nesoudím. Jen mě tento okamžik opět utvrdil v tom, že nepomůže člověku chodit denně do kostela, když nedokáže to poselství lásky, které se nám podle mě Ježíš snažil předat, začít žít v běžném životě. A možná právě proto tam tito lidé chodí, aby tu lásku v sobě probudili. Kdo ví.

Mše trvala přes hodinu, stále se mluvilo o Bohu a Ježíši, ale ani slovíčko nepadlo o ženě, která jej přivedla na svět. Na Marii se jaksi zapomnělo. Žádné poděkování se nekonalo. Když jsme pak přistoupily k Betlému, který byl vystaven, jediná figurka, která byla zahalená, aby jí nebylo moc vidět do tváře, byla právě Marie, která s hlavou sklopenou, klečela u dítěte, jako ta nejposlednější ubohá.

Seděly jsme s kamarádkou v lavici a povídaly si o svých pocitech. Opět jsme došly k jedinému. Vůbec nezáleží na tom, jaké náboženství člověk vyznává, do kterého kostela, nebo modlitebny chodí, nebo nechodí. Stačí si jen uvědomit, kdykoli povedou naše kroky láska a soucit, jsme na správné cestě.

Na počátku bylo slovo. To slovo bylo Bůh. Bůh je láska.

Pokud budete chtít lépe pochopit své postoje a přesvědčení, které vás v životě formují, pak si určitě zajděte do kostela. Uvědomíte si v té zářivé kráse a nebeské hudbě, co skutečně naplňuje Vaše srdce.