Postavit a stát!

Seděla jsem na posteli, oči upřené před sebe a vůbec jsem nevěděla, co říct. Já, která melu od rána do večera, když na to přijde, umím rozveselit i kámen u cesty, jsem teď nenacházela ta správná slova.

Slova, která by ji uklidnila, a kterým by snad mohla i uvěřit. Nerada lžu a nedělám to.  Raději prostě mlčím, než bych plácala nesmysly. Tak tomu bylo i teď, i když jsem cítila, že je potřeba něco říct a zvednout ji, aby její opětovně přetížená psychika neupadla ještě víc.

Když se jí to stalo posledně, byla jsem u toho a nebraly jsme to nějak tragicky. Naopak. Docela jsme se tomu i nasmály. Byla to pro nás jen nárazová slabost, při které mi jako po klouzačce sjela na mých stehnech až k podlaze ve chvíli, kdy jsem stála za ní a pokoušela se jí zapnout kalhoty, ať můžeme na procházku do parku. Vždyť bylo, tak krásně.Vozík nachystaný, zuby v puse, hlava načesaná, na sobě tu krásnou zelenkavou halenku. Jen ta síla nebyla. Nemocné a slabé nohy vypověděly službu.

Opět jsem se díky mé drahé svěřenkyni (říkejme jí třeba Zuzka) něco naučila. Když jsme spolu seděly poprvé na zemi vedle postele a přemýšlely, jak ji zvednout, protože je o dost větší než já a na ty nohy se nepostavit prostě nemohla, docela jsme se nasmály, absurdnosti té situace. Mám velké štěstí, že Zuzka je veselá kopa a bere věci s nadhledem.  Tedy, když se to stalo poprvé, tak to jako legraci zvládla. Díky ní jsem se v telefonu na záchranku dozvěděla, že tyhle situace řeší hasiči, které nám milá slečna asistentka okamžitě poslala. Za pět minut houkali pod oknem a za dalších deset už Zuzka s úsměvem seděla na vozíčku poté, co ji zvedli dva švarní mládenci. Odjely jsme spolu tehdy do parku, daly nanuka a smály jsme se ještě při mém odchodu.

Dnes to bylo jiné. Myslela jsem, že to zase půjde, že si odpočinula a zvedne se, jako dřív, abychom spolu mohly na vozíčku ven. Měly jsme domluvené kafe. To ona moc ráda.Oblékla se na posteli, kalhoty, jsme zapnuly v leže, ale na nohy se už nezvedla. Zkoušela to mnohokrát. Pomáhaly jí v jejím snažení i kamarádky, které se stavily nakouknout, jak se má.Závažnost situace umocnil fakt, že tímto momentem pro ni nekončí jen vyjížďky na vozíčku, protože jeden člověk ji tam bez pomoci nemá šanci posadit, ale také její částečná samostatnost, kdy dokázala sama použít mobilní toaletu vedle postele a nebyla úplně "ležící a nemožná", jak říkává.

Syn daleko, občasné návštěvy pracovnic pečovatelské služby, které udělaly nejnutnější, co sama nezvládla, párkrát do týdne návštěvy kamarádek, které nezapomněly na všechny ty roky legrace, které spolu prožily a teď jí provází k lékařům a vyřizují co mohou. Každodenní kontrolní návštěvy neteře, kterou nemá ráda. Ještě, že je v telce ten ŠLÁGR a může poslouchat a vzpomínat na krásné chvilky.

Kamarádky odešly a já pomohla smutné Zuzce sundat věci, které měla na sobě a převléct ji do domácího. Pořád jsem u toho něco povídala. Samé blbiny, aby aspoň na chvíli zapomněla na to, co se stalo.  Když potom seděla na posteli a pomaličku usrkávala kávičku z domácího parádního hrnečku, došla mi slova. Uviděla jsem její utrápený obličej, ve kterém šlo číst všechno to zoufalství a strach z toho, co bude dál.  Čeká ji nějaký starobinec, jak říkala, nebo nemocnice? Tomu se vždycky urputně bránila. Věřila, že to zvládne sama. Dnes pochopila, že jí síly ubývají a je potřeba situaci řešit.

S kamarádkami jsme domluvily návštěvu lékařky, aby Zuzce pomohla dostat se na potřebná vyšetření a hlavně na rehabilitace odborníka, který ji třeba aspoň na chvilku na ty nohy zase zvedne. Téhle naděje jsme se chytily. Pořád jsem se ji snažila uklidnit a přesvědčit, že se to určitě povede. Kývala souhlasně hlavou, ale její vyhaslý a unavený pohled před sebe, upřený do jednoho vzdáleného bodu, říkal něco jiného. Seděla jsem mlčky u ní a odcházela jsem ve chvíli, kdy únavou zavírala oči.

Z televize se ozvalo "Lásko Bože, lásko" a při mém odchodu jsem si v předsíni nakopla palec. Vědomí toho, že Zuzka už tuhle banalitu nikdy neprožije, mé obvyklé spílání v této situaci okamžitě zastavilo. Než jsem zamkla dveře, ještě jsem se z posledních sil usmála a zavolala: 

"Brzy na viděnou Zuzanko. Budu se na Vás těšit."