Nic už není jako předtím

Někdo peče cukroví, jiný zdobí věnce a já dnes vzpomínám na holčičku a příběh, který se mi stal, zřejmě proto, aby mi obrátil život vzhůru nohama a ukázal mi, jaká síla v nás lidech dřímá. Jen ji probudit. Krásný advent všem.

Svůj  příběh, který vám budu vyprávět, jsem prožila před pár lety a velmi ovlivnil mé další vnímání světa i pracovní zaměření. Tehdy jsem ještě netušila, jak obrovský význam bude mít pro mě toto osudové setkání. Začalo to jedním telefonem, který mi obrátil život vzhůru nohama. Zavolala mi tehdy dětská lékařka Květka.

Potkaly jsme se spolu v nemocnici, kde byl na operaci můj tehdy čtyřletý synek Kubík. Květka věděla, že jsem se po odchodu z nemocnice zapojila do vzdělávacího programu pro zdravotní klauny, kteří chodí do nemocničních zařízení, aby rozveselili dětičky, které se tam zrovna léčí.

Zdravotním klaunem jsem se nakonec nestala, protože jsem měla pocit, že to, co po mě chtěli, abych předváděla, není má přirozenost. Nešlo mi to, nedařilo se mi splnit jejich představy, a tak jsem se s klauny musela rozloučit. Bylo to pro mě smutné, ale při loučení byli ke mně všichni velmi láskyplní, takže to brzy přebolelo. Každopádně ten čas, který jsem s klauny strávila, je pro mě dodnes nezapomenutelný a nesu v sobě spoustu nádherných vzpomínek.To jsem to zase vzala ze široka. Musela jsem, ať pochopíte.

Má přítelkyně lékařka mě požádala, jestli bych byla tak hodná a navštívila s ní holčičku, která si moc přeje vidět klauna a je v domácí péči. Protože zdravotní klauni mají nabitý program a neměli žádný volný termín, aby jí mohli vyhovět, vzpomněla si na mě. Během rozhovoru mi řekla, že pracuje pro jednu nadaci, která je vlastně mobilním hospicem a zajišťuje pomoc rodinám umírajících.Umožňuje to, že odcházející můžou být do poslední chvíle se svými nejbližšími v prostředí, které mají rádi.

Holčička, ke které jsem měla jít klaunovat měla nádor na mozku a nikdo nevěděl, jak dlouho s námi ještě bude. Tudíž nás docela tlačil čas, abychom jí mohli vyplnit její velké přání. Tohle byly prvotní informace, které mi má kamarádka řekla. Byla jsem absolutně v šoku a potřebovala jsem se vybrečet, rozdýchat a pochopit. Slíbila jsem, že to promyslím a ozvu se večer.

Najednou jsem vše uviděla v jiném světle, mé rádoby "problémy" se staly nicotnými a "tma "ve mě se začala rozplývat. Pocítila jsem velkou touhu žít a alespoň na chvilku potěšit holčičku a její rodinu, která zakouší tak obrovsky těžkou zkoušku, jako je odchod dítěte. Moc jsem si přála překonat svůj strach, jestli to zvládnu emočně ustát a splnit jejich přání. Rozhodla jsem se, přála jsem si a stalo se. Po mnoha telefonech s přítelkyní Květuškou, jsem s ní a se svým synkem jela jednoho rána klaunovat dívence, která odcházela z tohoto světa.

Toho rána, jsem byla velmi brzy vzhůru a nemohla jsem se absolutně zpřítomnit. Byla jsem pořád dojatá, chtělo se mi plakat, a taky se mi to v autě podařilo. Můj malý tříletý Adámek byl ve skvělé náladě, tudíž nebyl důvod k nervozitě. Avšak vědomí toho, jak těžký úkol jsem si naložila, co mě čeká a to, že absolutně nevím, jestli to emočně zvládnu, nebo to bude fiasko, mě neustále ochromovalo. Zajeli jsme ještě s Adámkem koupit holčičce a její sestřičce bublifuky "splněných přání", vyzvedli paní doktorku a už se mohlo vyrazit. Byl nádherný slunný den, celou cestu jsme si s mou přítelkyní povídaly o rodině, do které jsme právě jely a o její práci, kterou pro mobilní hospic dělá. Najednou jsem v sobě ucítila velikou sílu toho, co někteří lidé dokážou vykonat pro druhé a chtěla to zvládnout taky. Přijeli jsme do nadace, já se převlékla, udělala si culíky a nasadila pískací klaunský nos. Adámek si nemohl zvyknout, na mou proměnu, ale nesl to statečně. Vyzvedli jsme ještě zdravotní sestřičku a jeli za holčičkou a její rodinou.

Jak už jsem vám psala, holčička byla velmi nemocná a chystala se na odchod z tohoto světa. Bylo jí deset let. Měla sestru dvojče a milující rodiče, kteří si ji chtěli nechat do poslední vteřinky doma. Dorazili jsme na místo, nasadila jsem si klaunský nos, a pak už začal sen, ze kterého jsem se ještě nevzpamatovala. Uvítala nás usměvavá maminka a sestřička holčičky, i tatínek postupem času roztál a vyloudit malý úsměv na své utrápené tváři. Holčička spala. Celou dobu návštěvy, kdy jsme u ní byli a já klaunovala, spinkala. Věděla jsem, že mě vnímá a je tam s námi. Hned po příchodu jsem jí dala do ručky srdíčkový kámen, který jsem našla v Řecku na pláži. Celou dobu, až do našeho odchodu ho držela v ruce a nepovolila. Nedá se popsat to, co jsem uvnitř prožívala.

Byli jsme tam skoro dvě hodiny?! Nevím. Ztratila jsem pojem o čase. Chtěla jsem jen jediné. Ať je jim aspoň na chvilku všem dobře. Klaunovala jsem o sto šest, vymýšlela hlouposti, chtěla tatínka učit péct, dělala módní přehlídku, vytáhla bublifuk na přání, ze kterého se vyklubala pouhá náplň, takže nešel bublat. Dala jim dárečky, zazpívala píseň afrických žen, povyprávěla o své klauní početné rodině a rozhodně jsem se se všemi vyfotila a holčičku náležitě pohladila a opusinkovala, aby měla památku na klaunici Brigelínku. Byla tam nádherná nepopsatelná atmosféra. Všichni jsme stáli kolem holčičky, která spinkala, a také jsme se hodně smáli. Věřím tomu, že nás slyšela a byla šťastná alespoň na chvilku s námi, protože si moc přála mít doma klauna. Přání se jí splnilo a dokonce mám zprávy, že se na chvíli probrala a reagovala na své rodiče, kterým tím udělala nesmírnou radost. Co víc napsat?

Chtěla bych popřát a poslat spoustu síly velmi statečné a láskyplné mamince, tatínkovi a její sestřičce. Kdo to nezažil, nedokáže pochopit tu bolest, kterou prožívají, ale určitě jeden den u nich opět vysvitne slunce. Milá holčičko. Tobě přeji, spoustu lásky a klidu na Tvé cestě a velmi Ti děkuji, že sis mě přála potkat. Bylo mi ctí. Díky Tobě už v mém životě a srdci nebude nikdy nic jako před tím.