Občas se mi stává, že objevím neobyčejnosti v naprosto obyčejných věcech a činnostech, tvářících se, jako na první pohled docela stereotypní a nezáživné. O to více pohladí.
Byl nádherný letní den. Slunce se teprve klubalo a pomalu, téměř neznatelně prosvítalo mezi stromy v blízkém lese. Přesně stejným nesmělým způsobem ve mně rostl nápad, který provázela moje dlouholetá touha, nasbírat si pár misek rybízu a vyrobit vlastnoručně svoji první marmeládu v životě. Jako panelákové dítě, jsem zasvěcováním žen z mé nejbližší rodiny, v této oblasti moc neprošla.
Jistě návodů na internetu plno, pektin v kabelce, není se čeho bát. Ale když já ty návody a pravidla tak nerada. A taky nerada dělám chyby. Jak dětinské.
Chybami se přece člověk učí, Ty bláhová, podporoval mě vnitřní hlas. Nu což, člověk se musí podvolit. Kdybych jen tušila hned, jakou krásu mi to vaření přinese, hned bych se vzpírala mnohem méně.
Milovaný vstal nečekaně brzy, jako já. Šestá hodina o víkendu je pro něj opravdu vražedný čas. Když jsem mu oznámila své plány, pokyvoval souhlasně hlavou, trošku se usmíval a usrkával horkou kávu na ještě chladné terase. Za chvíli jsme to zamluvili. Rozebírali jsme všemožná témata a moje odhodlání pomalu mizelo.
To by Ti šlo, pomyslela jsem si, koukající do prázdného hrnečku. Když myšlenka a touha nejsou posvěceny činem, pak nemají valného významu, vzpomněla jsem na jednu ze svých podpůrných vět, kterými jsem se jako notorický odkladač častovala.
Napětí z mého těla začalo mizet až v záhonku u rybízu. Sbírala jsem bílý. Byl kyselkavě sladký a vypadal, jako bílé perly, zdobené zelenkavými tečkami.
Slunce mě lechtalo do prstů a myšlenky mě v tichu a samotě odvedly až k člověku, který keříky zasadil. Nikdy jsem jej osobně nepoznala. Odešel o mnoho let dříve, než jsem potkala svého milého. Znám ho jen z vyprávění. Jeho tatínek. Každou zimu plánoval pečlivě záhonky, tvořil hlavou i rukama, aby zúrodnil a zkrásněl půdu, kterou podědil po předcích. A já teď sbírám rybíz, z keříků, které před mnoha lety vlastníma rukama zasadil a hýčkal, aby vyrostly do té velikosti a sladkosti, jako jsou dnes. Uvědomila jsem si to neskutečně silné pouto, které nám matka Země, ve své laskavosti nabízí, pokud si chceme uvědomit.
Propojení mezi rody, mezi všemi lidmi, které kolem máme.
Skrze rostliny a plody můžeme šířit dál jejich práci a péči, můžeme i vlastní zasadit a poskytnout stejnou možnost našim dětem, aby jednou sbírali z našich rostlin, které jsme vlastníma rukama do země vložili a s láskou o ně pečovali, jako to teď můžu dělat já. Jaká nádhera.
Jaký asi byl tatínek, manžel, kamarád, muž? Co o něm vlastně vím?
Miloval svou ženu a své syny? Co ho trápilo a dělalo mu radost?
Miska byla plná po okraj, jako mé srdce, naplněné laskavými úvahami o člověku, kterého jsem nikdy nepoznala. Poděkovala jsem za jeho námahu a práci, i za to, že dnes mohu pro jeho syna a naše děti vyrobit svou první marmeládu v životě, která má pro mě nebývalý význam vědomí propojení.
Krásných pocitů uvnitř mě bylo mnoho. Asi proto marmeláda krásně zhoustla a ztuhla. Ovoce jsme měli dost. Rozhodla jsem se uvařit další hrnec. Ve chvíli, kdy se ke mně přidal i milovaný se svým sběrem a nápady, jak ji ozvláštnit a ochutit, marmeláda dostala novou, další voňavou esenci, lásky, spolupráce a pokračování...
Právě popíjím čaj z meduňky a levandule, které mi darovala moje maminka, také máta milovaného nesmí chybět a koukám se, jak rošťácky milý ochutnává sladkou hustou hmotu přímo z hrnce.
Chvíle uvědomění, klidu a sounáležitosti. Velká vděčnost. DĚKUJI
