Jak jsem se jí chtěla zbavit

Někdo se z toho vykecá, někdo si dá prášek a já píšu písmena. Snad to zabere a konečně to pochopí, že není vítaná.

Byl krásný slunečný den a já ho prožívala po delší době sama se sebou.

Uprostřed přírody, nikde nikdo, všude plno vůní, slunce, no prostě naprostá idylka a romantika.

Zpívající řeka, malá jehňátka a všude zeleno až k zbláznění.

Sama se svými myšlenkami.

Přidala se ke mně, asi někde u té obrovské louky.

Zdržel mě tam velký nádherný strom a přede mnou plno ovcí s mladými. 

Stála jsem se zatajeným dechem a koukala, jak si hrají, dovádí a za nimi scenérie, jako z nějakého kýčovitého cestovatelského dokumentu o krásách venkova. Samý kopec. No prostě boží.

Vůbec jsem si ze začátku nevšimla, že jde se mnou.

Poprvé jsem ji uviděla, když jsem v lese trhala medvědí česnek. Byly ho tam mraky a já sama, uprostřed stromů a té lehce štiplavé vůně. Sbírala jsem ohnutá, kolem šumění stromů a ptáci mi koncertovali nad hlavou. 

V jednu chvíli jsem ji zahlídla mezi stromy. Byla krásná. Dlouhé vlasy jí sahaly do pasu, na sobě květované šaty a vysoké šněrovací boty. Přes rameno velkou tašku. 

Zřejmě narvanou věcmi, bez kterých my holky nemůžeme existovat.

Nic neříkala. Koukala na mě těma svýma nádhernýma velkýma očima, až pak se nesměle zeptala, jestli může se mnou.

Chystala jsem se na návštěvu k rodičům a tam jsem ji brát rozhodně nechtěla. 

Pochopila, že není vítána a říkala, že počká na zastávce. 

Chvíli mi pomáhala sbírat v lese česnek a pak jsme se vydaly každá jiným směrem.

Návštěvu u rodičů jsem si náramně užívala, hodně jsme povídali, smáli se, dali si trochu vína a nakonec mě rodiče přemluvili, ať zůstanu. Bylo mi moc hezky. Nebyl důvod nikam spěchat. 

Na ni jsem úplně zapomněla.

Brzy ráno mě švagrová, která jela do práce, vysadila u domu.

Večer se mi vrátili moji dva synové a  život opět nabíral známý rytmus.

Toho večera jsem usnula po krásném víkendu, jako mimino.

Před rozbřeskem, konkrétně ve 2:15 mě probudila.

Její klepání bylo velmi naléhavé. Pustila jsem ji dál.

Cítila jsem se provinilá, protože jsem na ni úplně zapomněla. 

Byla prokřehlá, ubrečená, pokrčená, rozmazanou řasenku a moc si chtěla povídat. 

Té noci jsem už neusnula. Pořád se mě na něco ptala, dloubala do mě loktem a pokaždé, když jsem usínala, měla na mě další a další otázku, kterou potřebovala probrat.

Celý následující den jsem se cítila na nic. V práci jsem chodila, jako mátoha a své povinnosti jsem dělala, jako robot. Byl to dlouhý den. Děti naštěstí pomáhaly. 

Když jsem ráno odcházela, tak ještě spala. Prospala celý den. Po mém návratu u nás už nebyla. Prožili jsme s klukama hezký večer a já usnula, jako když mě do vody hodí. 

Ve dvě hodiny ráno přesně, zase začala klepat na dveře. 

Nemohla jsem pochopit, proč to dělá a co se děje.

Stála jsem za dveřmi a posílala ji pryč. 

Zase kňourala a prosila mě, ať ji pustím dovnitř. Slibovala, že mě nechá spát.

Rozespalá a unavená jsem opět podlehla jejímu naléhání. Nerozuměla jsem tomu, proč si vybrala zrovna mě pro své noční návštěvy a nekonečné rozhovory, které stejně nikde nevedou.

Dala si horkou sprchu a než mě nechala znovu usnout, samozřejmě musela probrat spoustu pro ni nepochopitelných a neuvěřitelných věcí, které za celý den prožila. 

Trvalo asi dvě hodiny, než ztichla a já se mohla trochu dospat. Jen chvíli. Jen do východu slunce. A další náročný den přede mnou.

Ráno jsem cítila velkou únavu. Dvě probdělé noci se na mě pěkně podepsaly.

Před odchodem do práce, jsem ji pozvala na večeři a řekla jsem jí, ať si najde nocleh jinde, že takhle fakt fungovat nechci.

Prožila jsem další uondaný a zpomalený den. Odpoledne jsme s dětmi stěhovali ložnice a potom, když všechno u nás ztichlo, přišla tak, jak jsme se domluvily. 

Byla jsem rozhodnutá všechno si s ní vyříkat. Nebyla mi schopna říct, proč se vlastně zabydlela u mě. Pořád dokola jsem se jí vyptávala, co po mě chce a proč právě já. Nic na to neříkala. Jen se usmívala a odváděla řeč jinam.

Jedly jsme večeři a já nám uvařila dva litry meduňkového odvaru, ať dobře spíme.

Vůbec na ni nezabral. Nebo spíše jen na chvíli. Ve dvě ráno mě opět probudila. 

Byla jsem fakt zuřivá.

Ospalá a ubrečená jsem jí nevybíravým způsobem vyházela všechny věci ze dveří a vystrčila ji ven.

Už jsem fakt netušila, je se jí mám zbavit.

Zkoušela jsem to po dobrém a bylo to stále horší, tak třeba tohle pomůže. 

Odešla v tichosti a bez zbytečných scén.

Já si dala další hrnek meduňky, dlouho jsem se převalovala a přemýšlela o ní, než jsem ještě na chvíli usnula.

Mám za sebou další den na nic. S bolestí žaludku a meduňkovým čajem v ruce čekám, jestli mě zase ráno probudí, nebo konečně pochopila, že není vítaná.

Kdyby u vás náhodou uprostřed noci zazvonila, tak dělejte, že nejste doma a rozhodně ji nepouštějte dovnitř.

A nenechte se uprosit. Je moc krásná a má velmi příjemný a podmanivý hlas. 

Moc pěkně se poslouchá.

Ale přátelství s ní je docela zničující.

Jo, abych nezapomněla....Jmenuje se Depka...