U příležitosti 70. výročí nacistické okupace bych rád upozornil na jednu v pravdě pozoruhodnou pasáž v Pamětech Edvarda Beneše, která se váže právě k tomuto okamžiku našich dějin. K osudové noci ze 14. na 15. března 1939, kdy on sám už se v klidu věnoval akademické dráze na univerzitě v Chicagu poté, co úspěšně realizoval svůj plán-aeroplán, si Beneš poznamenal pár řádků, které vyráží dech:
„Dr. E. Hácha, náš nejvyšší soudce a právník, president státu, a dr. Chvalkovský, jeho zahraniční ministr, v březnu 1939 obětovali ve své trestuhodné politické malodušnosti a nevzdělanosti mezinárodně i vnitřně stát, nemajíce k tomu ani práva. ani žádné legitimace a pověřeni. Jsou věci práva a principy politické morálky, které se nikdy - za žádnou cenu, ani za cenu jakýchkoli, ať předpokládaných, ať skutečných oportunistických politických výhod, ani pod nejkrutějšími hrozbami a nátlakem neobětují. Takovým právem a principem byl a je pro nás náš jednotný národní stát. Podpis, vzdávající se svobodného státu a přijímající protektorát český a slovenský, neodůvodní, neospravedlní a neomluví nikdo, nikdy a ničím.“
Pavel Tigrid ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu k výše uvedenému trefně poznamenává:
„Chápete, že se mi hnala krev do hlavy, když jsem si uvědomil, kdo je autorem těchto vysokých zásad: právě ten, kdo je v situaci po všech stránkách nepoměrně příznivějších opustil, a to právě ve jménu pragmatických, politických a diplomatických okolností. Muž, který pod tíhou skutečných i předpokládaných výhod kapituloval, a který tuto kapitulaci tisíckrát omlouval právě těmi « nejkrutějšími hrozbami a nátlakem », které « mezinárodní i vnitřní obětování státu » nejen dovolovaly, ale vysloveně přikazovaly. Tento muž tedy o šest let později [1947, kdy byly Paměti vydány – pozn. TB] puncuje týž postup jako zradu. Navíc muž, který veřejně v Londýně (v lednu 1941) sám doznal: «… nové hranice byly [Mnichovem] stanoveny tak, že tento stát nebyl nadále schopen vojenského odporu » .“
