Neděle po Svatém Duchu - 13

dcera Jairova, vzkříšení, dotyk, síla, věř a víra tvá tě uzdraví, mocný čin, naděje, změna, víra, láska, mocný přímluvce

NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU (13. V MEZIDOBÍ)

Milé sestry, milí bratři,

Dnešní evangelium navazuje na příběh z minulé neděle – Ježíš se plaví po moři, rozpoutá se bouře a on ji utiší. Přičemž učedníkům vyčiní, že nemají víru, resp. že věří málo. A oni žasnou, jak je mocný, vždyť ho poslouchají i přírodní živly. Plavba tedy pokračuje a on se dostane na druhý břeh. Vyprávění nabere dramatický spád, protože se staneme svědky několika zázraků, mocných činů.

Jednak se dotykem uzdraví žena a Ježíš pozná, že z něho vyšla síla. Zeptá se okolostojících lidí – kdo se mne dotkl? Žena se přizná. Ježíš ji pochválí a řekne, že její víra ji uzdravila. Ještě před tímto skutkem ho požádal představený synagogy, že má nemocnou dceru, aby ji uzdravil dotykem, ale jeho dítě mezitím zemře. Ostatní se mu vysmívají, proč Ježíše otravuje, když je už mrtvá, ale Mistr toho nedbá a sdělí jim, že „není mrtvá, jenom spí“ a probudí ji.

Jak nad tím přemýšlím, tak se opět musím vrátit k hořčičnému semínku, které zapadlo „někam“ do pustiny a čeká na vhodný okamžik. A ten okamžik je dotyk, kdy dostane tu správnou výživu a vyraší. Nestane se nám někdy, že jsme skleslí na duchu, že si říkáme, že nemá nic cenu, že se nám nic nedaří, ale v tu chvíli „nastane ten dotyk“ – zasvítí sluníčko, zavolá nám kamarád, začne hrát písnička, kterou máme rádi. A v tu chvíli najednou chmury zmizí a naše víra v to, že bude dobře, že nás Ježíš zachrání, vyrazí vstříc novému a zářivému světu. Samozřejmě nechci tvrdit, že by nás „písnička“ spasila. Ale myslím tím, že když děláme cokoli, co vychází z našeho srdce, tak je vedeno naší vírou – vírou, že Ježíš je náš bratr, naše skála, na kterou se můžeme kdykoli obrátit a on nám pomůže.

Když jsem začal v kostele veřejně předčítat z evangelia, procházel mnou – a stále prochází –zvláštní pocit, jakoby mravenčení a příval energie. Vyřčené slovo už nejde vzít zpět. Vyřčené slovo má moc změnit svět.

Učím se v průběhu zkouškového období na předmět, který pojednává o písemnictví Nového zákona. Zaujal mne příběh o Pavlovi z Tarsu. Ten byl nejdříve „nevěřící“ – pronásledoval křesťany, a to velice tvrdě. Ale on pronásledoval velice horlivě i Židy – kteří nedodržovali zákon. A na cestě do Damašku se mu zjevil Ježíš a zeptal se ho: „Proč mě pronásleduješ?“ Pro Pavla to byl natolik silný zážitek, že se obrátil ke Kristu a stal se jedním z nejhorlivějších šiřitelů víry v ukřižovaného Mesiáše. Vzpomněl jsem si na něho v souvislosti s dotykem nemocné ženy. Jeho se dotkl Ježíš a pocítil příval neskutečné energie a síly. Dokonce je počítán i mezi apoštoly, i když nebyl mezi těmi, které si Ježíš vyvolil během svého pozemského života. Ale i on měl v sobě to malé semínko, které při vhodné příležitosti vyrašilo ven a zapustilo neuvěřitelně silné kořeny.

Příběh pokračuje, možná i graduje vzkříšením dítěte, které dle Ježíšových slov pouze spalo. Pracuji v hospicu jako sociální pracovník a s umíráním a smrtí se setkávám poměrně často. Lidé se mě ptají, jak to zvládám? Ono je to poměrně jednoduché, zvláště pak ve světle tohoto příběhu – oni jenom spí. Věřím, že se jednou setkáme se svými blízkými, kteří nás předešli. Věřím, že na nás dávají pozor. Samozřejmě bychom chtěli být se svými blízkými napořád, ale takový je koloběh života. Ale díky Ježíši a jeho oběti na kříži máme naději. Naději na věčný život, na setkání s našimi blízkými. Asi by bylo divné, kdybychom po jejich odchodu nebyli smutní, protože tím smutkem ukazujeme, že nám byli blízcí, že jsme je měli v našem srdci a stále je tam máme. Díky jeho slovům „Dítě neumřelo, ale spí“ víme, že nás jednou probudí do života věčného.

Kéž každý z nás si uchová víru, že smrt není konec, že je to jenom přechod k jinému životu s našimi blízkými. Ať si každý z nás najde ten „dotyk“, díky němuž pocítíme Ježíšovu sílu, která nás uzdraví.