Exaudí

Zamyšlení nad Evangeliem Jan 17, 6-19. Povelikonoční období a jeho krása, naděje a možná změna. Myšlenky od srdce, které museli ven :-)

Dnes slavíme v mezidobí jeden z vrcholů Velikonoc - stav, kdy Ježíš vstoupil na nebesa, kde přebývá u svého otce a přimlouvá se tam za nás. Kdybych to převedl do moderní řeči, tak se domlouvá plán co s námi. Výsledkem této přímluvy bude vylití Ducha svatého, které bude následující neděli.

Všechna čtení se vztahují k naplnění Jeho slov – tedy, že bude trpět, zemře, vstane z mrtvých a bude vzat na nebesa – vrátí se k svému Otci. Ježíšovi učedníci si již na tento stav zvykli, tedy vzali na vědomí, že fyzicky už Ježíš s nimi není, ale vrátil se do svého domova. Zároveň losem zvolili nástupce Jidáše, aby doplnili opět stav – potřebný počet učedníků, tj. 12.

Los je pro nás, resp. z dnešního hlediska spíše forma hazardu, ale v té době toto brali jako projev Boží vůle, tedy že skrze los promlouvá Bůh.

V evangeliu slyšíme jak stále Ježíš myslí na „své“ lidi, kteří zůstali na tomto světě. On už je pryč, jeho už pozemské starosti netrápí – vždyť porazil smrt, vstal z mrtvým a v podstatě by se ničím „pozemským“ nemusel trápit. Ale v jeho slovech slyšíme starost o nás, o lidi, kteří mu ublížili, kteří ho odsoudili na smrt, ale on má o nás stále starost. Neprosí, aby nás Bůh vzal také do nebe – okamžitě, ale prosí, abychom dostali moudrost, abychom mohli rozeznat pravdu v jeho slovech, abychom mohli jeho slova žít. Sám za sebe říká „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni“. Tedy Ježíše máme na své straně a nyní prosí a žádá Boha, aby byl také na naší straně.

V životě jsem kolikrát došel do bodu, kdy jsem poděkoval za naději. Možná to co jsem chtěl nedopadlo, ale někdo mi dal naději a to je ze všeho nejvíce. Nemusíme vědět, jak vše dopadne, ale máme naději.

Někdy se obáváme a vše nás vevnitř sžírá a stahuje nás to dolů. Svým způsobem nám je v tom našem marastu dobře. Můžeme si stěžovat, jak nás vše bolí, jak nám ubližují, jak nás trápí a přesto bahno nevidíme, že máme naději. Že na konci „tunelu“ svítí světlo.

Je dobré nechat věci plynout tak jak je. Zbytečně se neobávat. Možná to zavání rezignací a fatalismem, ale vidím v tom rozdíl. Rezignace je o tom, že prostě řekneme „stejně s tím nemůžu nic dělat, tak proč bych se snažil“ a zůstaneme se cachtat v tom svém marastu. Fatalismus je o tom, že se stejně nemusíme snažit, protože vše je dané v životě osudem. A v podstatě se také nemusíme snažit, protože ať uděláme co uděláme, je předem dané.

Ale nechat věci plynout, neobávat se o výsledek není rezignace. Ale o důvěře, že se nám nemůže stát nic špatného. Ano, když si nezapneme pásy v autě a vybouráme se, tak se stane něco špatného, to je už naše blbost. Možná nás taková situace měla naučit poslouchat dobré rady. Ale mluvím o něčem jiném a něčem podstatnějším – důvěřovat, že Bůh má pro nás dobrý plán a to co nám klade do cesty, vede k našemu zdokonalení, k našemu lepšímu sebepoznání. My ovlivníme šíři cesty, jestli půjdeme rovně nebo půjdeme přes různé překážky a cesty. Ano, někdy si řekneme, proč se to stalo jak se to stalo. Ale byli bychom stejní lidé, pokud by se to stalo jinak? Nezměnilo by nás to nějak jinak?

Kéž si zachováme naději a víru, že to co se děje je pro nás dobré. Že máme u Boha mocného přímluvce v osobě jeho Syna. Věřím, že na nás dohlíží i naši blízcí, kteří nás předešli a těší se na nás, až se s nimi shledáme.