Neděle po Duchu Svatém - 16 týden

pomoc, pomocná profese, supervize, dnešní svět, minulost, zázrak, rozmnožení chlebů a ryb, dvanáct košů

NEDĚLE PO SVATÉM DUCHU (16. V MEZIDOBÍ)

Marek 6, 30-34, 53-56

Milé sestry, milí bratři,

z dnešního evangelijního příběhu je vynechaný jeden zajímavý moment – rozmnožení chlebů, ale pojďme se na to podívat po pořádku.

Nejdříve se apoštolové sejdou s Ježíšem a sdělují mu své dojmy z pastoračních cest. Určitě zažili mnoho situací a potřebovali to probrat. Možná kdybych mluvil moderním jazykem – tak jim Ježíš poskytuje něco, čemu se dnes říká supervize. Ta se používá v oborech, kde se převážně pracuje s lidmi a jejich osudy. Pracovníci v těchto pomáhajících oborech jsou zavaleni starostmi, strastmi a problémy ostatních lidí a potřebují to občas probrat s někým jiným. Apoštolové dělali v podstatě to samé – potřebovali sdělit své dojmy a potřebovali si také odpočinout. Ono je krásné pomáhat a vydávat ze sebe energii pro druhé, ale je také zapotřebí myslet na sebe. Odpočívat, přijít na jiné myšlenky a načerpat sílu pro další svoji práci i poslání.

Ježíš tedy své učedníky vyzve, aby jeli „někam“, kde budou sami a kde si odpočinou. Ale když přijedou na místo, je tam již zástup lidí, kteří potřebují pomoci. Ježíšovi se jich zželelo a začal jim pomáhat.

V Bibli je popisován zázrak rozmnožení chlebů a ryb, protože jich apoštolové u sebe měli málo. Zde vidím poselství, že i s málem můžete učinit velké věci. Věřím, že cokoli se koná srdcem, tak dojde k požehnání a vydá daleko větší plody, než kdybyste tu samou věc dělali z povinnosti. A proč to vlastně tak je? Když ji děláte srdcem, tak nám to přinese kromě materiálního uspokojení i duševní uspokojení. Tedy přinese nám to radost do srdce, potvrzení, že dílo je dobré. Díky tomu získáme jistotu, že tak máme konat i nadále.

Po shromáždění zbyli drobky, které naplnily dvanáct košů – to je to duševní uspokojení, kdy díky činům vycházejícím ze srdce dojde i k naplnění potřeb ostatních lidí, protože v tom vidíme smysl a nadále v tom dobrém pokračujeme.

Ale opět se musím vrátit na začátek příběhu – je zapotřebí v tom konání dobra myslet i na sebe. Nevydávat ze sebe příliš energie, aby nás to neschvátilo. Prostě si najít „něco“, co nám pomůže načerpat síly. Můžete to být modlitba, posezení v tichu kostela, výlet do přírody a čerpání síly ze sluníčka, z procházky a z darů přírody. Prostě cokoli, co nám dělá dobře na duši. Také se to stále musím učit. Někdy je zapotřebí naučit se říkat – ne, teď to nejde.

Díky tomuto načerpání sil a odpočinku můžeme pokročit k závěru příběhu, který popisuje, že lidé přiváděli a přinášeli své nemocné a postižené a nosili je k Ježíšovi, aby je uzdravil. Stačilo se Ježíše jen dotknout. Ona někdy postačí drobnost a uleví se nám.

Kéž najdeme sílu konat dobro, které vychází z našeho srdce, ale zároveň najdeme sílu i odpočívat. Duchu Svatý, dej nám sílu, poskytni nám útěchu v našich starostech, poskytni moudrost, abychom rozeznali dobro v našich skutcích. Ježíši, dej nám odpočinout ve stínu svého pláště, abychom načerpali sílu a uzdravili se stejně jako poutníci, kteří přišli do tvé blízkosti a mohli se Tě dotknout. Kéž najdeme útěchu v modlitbách a prosbách, které Ti předneseme.