Peníze v „nejbohatší zemi světa“ mají stále menší hodnotu, což spolu s inflací a stagnujícími příjmy drtí rodinné finance. Více zasaženi, než ostatní Evropané zvyšujícími se úroky jsou norští držitelé hypoték.
Podle některých jsou za vysokou inflací posledních let příliš nízké úroky příliš dlouho. Jenže zeptáte-li se dnes na vysokou inflaci snad kteréhokoli politika, s největší pravděpodobností by vám odpověděl, že je to kvůli válce na Ukrajině a pandemii. Ovšem obě jsou pouze katalyzátory dnešní inflace, k nímž by došlo nehledě na ty dvě zmíněné okolnosti. Uvádí to v deníku Stavanger Aftenblad ekonom Arne Gaskjenn.
Nastanou-li relativně neočekávané události, tak mívá historicky vysoká inflace akcelerující efekt. K vysoké inflaci však nedojde, pokud budou základní proudy v ekonomickém prostředí udržitelné a v rovnováze. Zde ale příslušní činitelé s rozhodovací pravomocí řadu let zcela selhávali. Guvernéři centrální banky se místo toho, aby dělali svou práci na základě vlastních kvalifikovaných analytických hodnocení nechávali padnout za oběť destruktivnímu spíše destruktivnímu, krátkodobému a populistickému kolektivnímu myšlení a k tomu politici nepochopili tržní mechanismy.
Vládní strany si za různé své nedostatky vykompenzovaly leskem nízkých úrokových sazeb, zatímco inflace byla poháněna především poptávkou financovanou úvěry či úvěry financovanou spotřebou s jistinami (ručeními) v obytných jednotkách. Zdanlivá nenasytnost bank lidi sváděla k úvěrům často využívaných k nadměrné spotřebě a dluhové pasti. Stále nižší a trvale ultranízké úrokové sazby, zmírňování pravidel pro poskytování úvěrů, vč. bezsplátkových půjček, aby bylo více lidem umožněno si půjčit ještě více peněz, byly spouštěčem kolektivní chamtivosti, poněvadž hodnoty domů a bytů rostly podle toho, jak klesaly úrokové sazby. To vše vedlo k euforické atmosféře, kdy bylo mantrou „nikdy přece nemůžete přijít o peníze investovaných do bydlení.“ K tomu se mnoho lidí, především mladých, stalo závislými na finančních službách umožňujících odkládání splátek, aniž mysleli na následcích. Vyvíjí to nátlak dokonale nahánějící lidi do kolotoče spotřebovat a vlastnit více, než si mohou dovolit.
Banky, jež měly být institucemi budujícími společnost a vytvářející stabilizací, byly a jsou užívány jako užiteční, chamtiví poskoci pro zcela zpackanou finanční politiku. Chápe-li dnes většina politiků, že nejlepším způsobem, jak bojovat s inflací, je zvyšovat úrokové sazby, proč nechápou, že krajně nízké úrokové sazby po dlouhou dobu vytvářejí ohromný inflační tlak?
Politikům a byrokratům se povedl husarský kousek udělat z jedné z nejbohatších zemí světa téměř chudáka škrtícího vše možné a zdravotní sestry, policisté, učitelé a další lidé se společensky kritickými funkcemi se nemohou dostat na nafouknutý trh s nemovitostmi. Nejvyšší míra osobního zadlužení na světě v kombinaci s rostoucími úrokovými sazbami a zdražováním bude znamenat, že mnoho lidí přijde v příštích letech o své domovy ve prospěch týchž bank, jež jim prvoplánově až příliš dychtivě půjčovaly peníze. Pro snížení inflace se musí změnit chování spotřebitelů. A aby se to stalo, se musí lidé cítit chudší – a jistina (ručení), tedy dům/být, musí hodnotově klesnout.
Podle hlavního ekonoma Rogera Bjornstada jsou norští držitelé hypoték zasaženi více než ostatní Evropané zvyšujícími se úroky. Za pravdu mu dávají i údaje Eurostatu, podle nichž prodělaly hrubé příjmy Norů mínus daně a úrokové náklady za o něco přes rok masivní pád z prvního na šesté místo v Evropě. Platy a mzdy od r. 2017 reálně nerostly. Podle deníku Aftenposten se příjmy nemění dokonce od r. 2012.
Po téměř třech letech vysoké inflace a rychle rostoucích úrokových sazeb musí nyní poměrně průměrná norská rodina o dvě děti strpět o více než 177 000 norských korun vyšší výdaje. Ukazují to výpočty provedené Norským institutem pro spotřebitelský výzkum (Sifo) pro tiskovou kancelář NTB. Pro úplnost dodávám, že si Norové mohou odepsat cca. třetinu výkladů za úroky z daní.
Náklady na bydlení narostly průměrné norské domácnosti od r. 2017 z 100000 norských korun na více než dvojnásobek a k důvodům, proč bude 2024 svízelnější rok, než byl 2023 jsou i zdražující komunální poplatky. Podle některých jsou nejchamtivější ze všech stát a obce. Obohacují se na vodném, stočném, poplatku za svoz odpadků atd. Podle serveru www.kommunal-rapport.no nikdy nebyly zvýšeny tolik jako letos (přes 20 %).
Další ekonom Jan Ludvig Andreassen varuje prostřednictvím deníku Dagbladet norskou centrální banku s tím, že navyšování úroku je kontraproduktivní, velice nebezpečné a napomáhá nárůstu inflace. To proto, že veškerá bytová výstavba je realizována společnostmi maximalizujícími zisk. Dlouho prý byl problém takový, že se nevyplácelo stavět nové byty a domy. Nyní ještě méně, zatímco pro kupující ceny rostou a ve výsledku se téměř přestane stavět. Andreassen nastiňuje výpočet, kde se nájemné na inflaci podílí asi 20 %. Pokud by se nájemné zvýšilo o 10 %, znamenalo by to 2 % nárůst inflace. Inflační cíl centrální banky jsou 2 %. Tudíž musí zbývajících 80 % inflace, například ceny potravin, elektřiny nebo oblečení zůstat beze změn, aby centrální banka dosáhla svého cíle. Pokud však nájemné stoupne o 15 % musí cena ostatního zboží klesnout o 1 % (což je nereálné), aby bylo dosaženo cíle.
Politici, odtržení od běžných občanů a neschopní a neochotní dávat přednost lokálnímu na úkor globálního, se nedostává pochopení pro všechno, za co mohou. To samé platí pro banky. „Hanebné“ zisky bank „okrádající“ řadové občany (v řadě jich je velikým akcionářem norský stát), platy jejich ředitelů a bonusy zaměstnancům jsou mezi komentujícími žhavým tématem a mnozí by raději, kdyby si banky odměňovali své zákazníky snížením úvěrových úroků. Aby to ale nechali banky, potažmo stát „ždímají“ zákazníky příliš, zatímco navyšují své výdaje na stále vyšší příčky, což zrovna nechladí přehřáté hospodářství.
Proč to ohlušující ticho o pádu koruny, ptá se prostřednictvím listu Finansavisen ředitel Fredrik Tonnesen z řetězce elektrospotřebičů Elkjop. Kde vázne debata o politických opatřeních pro posílení koruny a tlumení drahoty? Nejdůležitějším úkolem politiky je posouvat nás jakožto pospolitost vpřed. Nyní jsme na stopách opaku.
Podle Oyvinda Andresena a www.argumentagder.no za nárůstem cen stojí slabá norská koruna, která doplácí za své masivní prodeje norskou centrální bankou. Vláda svými kroky uvalila na domácnosti druh stínové finanční daně putující do finančního sektoru, k bankám a do tzv. ropného fondu. Slábnoucí směnný kurz koruny vede k drahotě především u zboží a služeb z dovozu a pro dovolenkáře, a to ve stejnou dobu, kdy jsou navyšovány úrokové sazby. Ochuzování dopadá vší silou na životní úroveň.
Takové Švédsko kráčí podle webu www.nrk.no opačnou cestou a pořizuje za obří částky vlastní měnu. Jiní podotkli, že kdyby norská centrální banka na nákupy zlata utrácela všechny ty koruny, za něž kupovali dolary a eura, měli bychom nyní silnou korunu a nízkou inflaci. V r. 2000 měla unce zlata hodnotu 2500 norských korun, nyní se hodnota téhož množství pohybuje okolo 22 900 norských korun.
