Poučte se o norských masopustních tradicích. K těm, jež se dnes vesměs již nedodržují, patřily rozjímání a duchovní přípravy na hlavní svátek roku. Další tradice, jež se k němu stále do jisté míry vážou, vám nyní přiblížím zde.
Podle webu www.melk.no provozovaného Opplysningskontoret for meieriprodukter, čili norským úřadem pro osvětu veřejnosti o mlékárenských výrobcích je snad nejznámějším ze starých masopustních zvyků, jež se dochovaly až do naších dob, šlehání natrhaným masopustním březovými větvičkami či metličkami. Takovými větvemi s přivázanými stuhami z, dejme tomu, krepového papíru a přilepeným pestře obarveným ptačím peřím si Norové vzpomenou nejen za účelem šlehání, nýbrž také je nasadí do váz, aby zdobily norské stoly a místnosti.
Pověry s nimi spojené existovaly ještě předtím, než se Norsko stalo křesťanským a březová chrastí byla dávána do souvislosti s utrpením ze soucitu s Kristem, jenž měl v poušti čtyřicet dní držet půst. V pohanských dobách se mimo jiné věřilo, že břízy, jimž ještě nevyrašily poupátka a listy, v sobě skrývají sílu plodnosti. Hojnost, plodnost a sílu mělo v období přechodu od zimy do jara přinést ošlehávání polí, dobytku i lidí, vč. těch přespolních, aby zajistilo úrodný a hojný rok.
„Bičování“ březovým chrastím, či metličkami, si užívaly především mladé dívky a bezdětné ženy. Když kluk/jinoch potkal na ulici/silnici mladou dívku, dostala chrastím po zadku. Mezi zamilovanými bylo také v rámci dvoření se rozšířeným zvykem vzájemně se zbičovat a bylo zvláštní výsadou dětí ráno před vstáváním zbičovat dospělé. Odměnou za šlehání/jeho vyústění byl vždy masopustní bochánek – odtud se pojí tradice s nimi spojená. V encyklopedii Store norske leksikon je též zmínka o tom, že než se sešli na popíjení a hraní her, tak byli mladí řemeslničtí tovaryši/učni vedeni po městě Bergen a šleháni před domem mistra.
Žádné smažené koblihy, šišky, či vdolky ani škvarkové pagáče: Oslavovalo se třeba mimořádně lahodnými a vydatnými masopustními nedělními bochánky, přepůlenými a proloženými, či nepřepůlenými a naplněnými např. zavařeninou a/nebo smetanou, krémem, příp. mandlemi a posypanými moučkovým cukrem. Mají své obdoby v sousedním Švédsku a Finsku a jejich pečení bylo nejprve jevem šířícím se mezi zámožnějšími měšťany a jak se praví v zmíněné encyklopedii byly v městě Bergen podávány teplé s rozpuštěným máslem a slazeným mlékem. Na norském venkově se o masopustních bocháncích doložitelně pojednává poprvé až od začátku 20. století, což souvisí se zaváděním sporáků.
Na masopustní pondělí se mělo jíst velice zdrženlivě a střídmě, ne-li chudě, abyste si dopracovali k velké chuti k jídlu následující den, v úterý, jemuž se podle jednotlivých oblastí říkávalo „slaninové/bůčkové“, popř. „mastné“, či „máslové,“ event. „bílé“ (kvůli vzácnosti pojídání chleba z bílé mouky – chléb bývával zpravidla tmavý) a byl dnem opulentnosti, či dnem „těch, jež se nacpou k prasknutí,“ jelikož to byl poslední den, kdy si na několik týdnů směli dopřát masitou a tučnější stravu. Aby mohli strádat (pakliže jste dostatečně nezhubli, tak jste nebrali půst dostatečně vážně), musela mít jejich těla celou tu dobu z čeho čerpat. V ten den se mělo jíst dokonce devětkrát v každém rohu obýváku, poněvadž to prý mělo zajistit jídlo na celý zbytek roku. Podle stravovacích zvyků v jednotlivých končin Norska se pojídala mimo jiné slanina/bůček/uzené maso, tučná polévka s knedlíčkovými kuličkami, vývar s vysokým obsahem tuku, či rozpůlená skopová hlava a k tomu kořenová zelenina, především kaše z tuřínu.
Popeleční středou skončil prostopášný způsob života a přejídání, jež vyvrcholilo o masopustní úterý předchozího dne. V tento den se chodilo do kostela a na čelo si knězem nechali z popela jakožto symbolu smutku a lítosti namalovat kříž čili viditelné znamení půstu a pokání. Byli i tací, jež v ten den popel i pojídali. Kněžka a badatelka Merete Thomassen v této souvislosti zprostředkovala deníku Vart Land slova kněží „Člověče, pamatujte si, že prach jsi a v prach se obrátíš.“
Tradice bohoslovecky odůvodněného půstu pokračovala po reformaci a není, podobně jako křest, či svaté přijímání, v norské luteránské církvi považována za přežitek katolicismu.
Maškarní průvody se nekonají, zato spíše plesy, v Oslu Operní ples, a převlečou se a obličeje si pomalují jen některé děti mateřských škol. Nehledě na tom, že se proslýchá, že Norové dnes vesměs nelpějí na tom, že tradice jsou nerozlučně spjaty s náboženstvím, ačkoli ve skutečnosti třeba jde o původně pohanské zvyky, obyčeje a rituály, jsou v globalizovaném, multikulturním, politicky korektním a „pokročilém“ Norsku „nového my“ i manifestace masopustu, podobně jako uctívání sv. Lucie, Vánoce a její symboly, vzory atd., jakožto i Velikonoce pro některé vysoce problematické a již tradičně „neřešitelným“ dilematem. Prý neumožňují „inkluzi“ všech žáků a zaměstnanců a může některé „vyčlenit“ a/nebo urazit a z toho důvodu se řada škol a dalších institucí raději obejde bez nich.
Dosti paradoxně v kontrastu k exotizaci křesťanské víry, jež je ve společnosti vnímána jako ryzí soukromá záležitost a čím dále méně chápána, což prý bylo vidět během vysílání z korunování britského krále Karla ve Westminsterském opatství v Londýně, vysílá norská veřejnoprávní televize několik let i přes četné stížností a kontroverzí pořad Festen etter fasten, čili „Oslava po půstu“ nikoli o půstu etnických Norů, nýbrž o Ramadánu.
Za roztleskávání sdělovacích prostředků, vlivných firem a jejich marketinku atd. se různé síly na druhou stranu údajně snaží, aby v Norsku zapustily kořeny všechny americké tradice, vč. Halloweenu a Sv. Valentýna, stejně jako již před časem Santa Clause. Zlí jakykové tvrdí, že brzy budeme i v naší zemi slavit např. Den díkůvzdání - protože je to „bezva“ a „hustý.“
Ovšem naše svébytné dějiny nám vzít nemohou a mnohdy hluboce osobní prožívání těch zbytků tradic, které nám přece jen zůstaly a které mnozí stále nosí ve svých srdcích.
