Záblesky lesanství

Komu je pojem lesana cizí, označuje chuděru matku, která se snaží pro své dítě dělat to nejlepší. Vaří pouze bio, kojí tak dlouho, jak je to jen možné, vždy a všude preferuje nosítko a vyhýbá se očkování jako čert kříži.

A dneska prostě přišel ten den. Den, kdy se ta skrytá lesana ve mně začala drát na povrch. Dopoledne jsem měla domluvenou návštěvu u kamarádky. V praxi to znamená, že sbalím dítě a dorazím ke kamarádce. Kamarádka bydlí asi tak 20 minut pěšky, 25 minut pěšky s kočárem a 5 dní a 18 hodin pěšky s dítětem, které odmítá jet v kočáru. Pak existuje ještě možnost jít 10 minut pěšky na tramvaj, svézt se jednu zastávku a jít další minutu pěšky k jejímu domu. Stála jsem před osudovým rozhodnutím. Kdo je z Ostravy, tak asi zaregistroval, že nám frézují Rudnou (dost důležitá ostravská silnice), všude kolem mého bydliště na mě číhají nápisy „průchod staveništěm“. Do toho konstantně 3 dny prší. Neměla jsem prostě nervy na kočár. Napadl mě tedy spásonosný nápad. Po sto padesáti letech vytáhnu manducu a prostě tam dojdem s nosítkem. To bude pecka!

Problém je v tom, že ale nemám lesanské zkušenosti, takže jsem netušila, kam nacpu těch milion věcí, které pro Emmu budu potřebovat. S kabelkou asi nepůjdu, tašku přes rameno, ideálně značky Envirosax, jak jsem vyčetla na emiminu, prostě nevlastním. Takže mi zbývalo šáhnout po krutopřísně přírodním „kečua“ nebo „kveča“, co já vím, batohu z Decathlonu. Ano, myslím tím Quechua. Děsilo mě, že budu vypadat jak sebevražedný atentátník. Na zádech batoh a na břiše dítě dost staré na nošení na břiše. Ale pak jsem si řekla, že jen povrchní lidé se zajímají, co si o nich myslí okolí, a koneckonců nepocházím zrovna ze snobské čtvrti, takže jsem povzbuzena svým praktickým řešením a lesanstvím vyrazila.

Počasí nám přálo. Vlhkost sice dosahovala úctyhodných 94%, ale aspoň, jak bychom řekli my, buranští Ostraváci, nechcalo. Nebo ne nějak moc. Za stálého prozpěvování travička zelená, abych zabavila dítě, jsme úspěšně s nošencem prošli staveništěm a došli na první kontrolní bod – zastávku tramvaje. Zde Emma zbystřila, neb zastávku poznala a začala se dožadovat jízdy. Prakticky jsem ji tedy vyprostila z nosítka, to schovala do svého batohu a svezly jsme se jako dámy. Dámy s batohem. (Ano, batoh nesu těžce, nejsem přece žádná studentka nebo výletnice, ale zasloužilá matka.)

Zajímavější byla cesta zpět. Pršelo neskutečně, ale já si prostě chtěla zažít ten pocit souznění s přírodou, takže jsme těch 25 minut prostě šly v dešti. Teda já šla a Emma pobrekávala v nosítku, protože jí to v něm nebavilo.

Nyní s odstupem asi 8 hodin mám pocit, že lesanství prostě není cesta pro nás. Navíc na zahradě u Rudné asi bio nevypěstujem a Emma už má stejně hexu za sebou.