Růža

Růža je moje nová kamarádka. Je jí 75, má zakouřený obývák, ostravský humor a samozřejmě pejska. Je skvělá! "Moje" jediná babička, která vypráví.

S Růžou jsem se seznámila při přecházení přechodu na Rudné, který má tak neskutečně krátký interval, že její zdravotní stav a moje batole to prostě na zelenou nemají šanci stihnout. A tak jsme si pokecaly. O tom, jak šla na nákup, jaké má rodinné poměry, jaký ji domá čeká pejsek...A mě po pár minutách rozhovoru došlo, že bych ji tu šíleně těžkou tašku na kolečkách dotáhla k ní do baráku, takže jsme s batoletem a Růžou vyrazili k ní. Pozvala nás dovnitř, vybavila dítě sladkostmi a povídala dál. Když jsme se loučily, zaleskly se jí oči a vypadalo, že mi nevěří, že za ní zase přijdu.

Dneska jsem za ní zašla zase, nejdřív mě skoro nepoznala, ale pak nás s dcerou pozvala dál. Bolela ji hlava, takže začátek povídání byl trochu neveselý, ale postupně se do toho dostala. Shodou okolností se narodila v místech, kde jsme byli zrovna minulý týden na dovolené, takže společné téma, a pak začala vykládat o svém děství, mládí, a psát to tady nebudu - ale osudy teda příšerné! Moje Thea (dítě) si hrála s jejím Theem (pes), v televizi běžely totálně dramatické Nebezpečné vztahy a já čuchala cigaretový kouř a ráda poslouchala. Proč? Proč poslouchám cizí starou paní?

Protože moji ani manželovi prarodiče nevyprávěli a nevypráví. Dneska to bude trochu smutné, ale o mě ani mé sourozence v děství extra velký zájem ze strany babiček a dědečků nebyl, takže ano, jednou za čas za nimi zajedeme, občas zavolám, ale vlastně nevíme, co si máme povídat, blízký vztah se jaksi nevyvinul. A že by vyprávěli o minulosti, to vůbec, spíš popisují současné katastrofy. A my zas nevíme, na co se přesně zeptat. Je to takový začarovaný kruh, který těžko někdo odčaruje. Manželovi prarodiče jsou super, to zas jo, ale hodně kolem nás skáčou, pořád nosí buchty, kafe a cukroví z mrazáku (ano, vánoční cukroví) místo aby si přisedli. Ale Růženka povídá. A je v tom hodně smutného, někdy ale veselého a hodně moudrého.

Když jsme se loučily, objala jsem jí.

Ona: "Tak se mějte, Haničko, ale budeme si muset začít tykat."
Já: "No vy mi určitě tykejte, ale já nevím, jestli to dokážu."
Ona: "Budeš muset!"
Já: "No..tak teda ... ahoj?"
Ona: "Ahoj!"

A tak se zrodil zvláštní vztah. Nevím, na jak dlouho, nevím jak bude probíhat, ale určitě si máme co dát navzájem.