Sranda musí být aneb jak jsme se vyhli návštěvě ORL pohotovosti

Naše manželská dynamika při třech dětech a totálním splynutí duší je taková, že už ani nemusíme používat slova, stačí pohledy...ale vsaďte se, že když si jednou za uherský rok chceme něco říct, dopadne to takhle.

Chystali jsme s mužem večeři a začali si o něčem zajímavém povídat. Už to samo o sobě je docela zázrak, protože při jeho velmi častém home officu a mém šestiletém pobytu doma se zajímavé náměty ke konverzacím docela vytrácejí. I když ono se v takové situace fascinujícím tématem stane i travní hnojivo nebo dostupnost antibiotik v lékarnách. Nicméně chtěli jsme si prostě pokecat. Ale nebylo nám to přáno.

Batole neustále otravovalo, nevědělo, jestli chce matku, jídlo, pití nebo prostě jenom vy*írat (ne, nemyslím vydírat). Občas se některé děti pohádaly a nakonec mi nejstarší dcera potřebovala důležitě přijít oznámit, ať si hlavně čichnu ke kopretině, co máme na stole, protože to budu fakt, ale opravdu fakt koukat. Muž je stále nervóznější, protože nemůže dokončit slovo, natož větu nebo dokonce myšlenku.

Nakonec se usadíme ke stolu a doufáme, že nastala ideální příležitost k dokončení rozhovoru, neb ústa dětí jsou konečně zacpaná. Jak se brzy ukázalo, nejen ústa. Bedlivě se snažím muži naslouchat a konverzovat, zatímco mi na klíně poskakuje a z mé večeře místo své užírá nejmladší Benjamína. Najednou se syn rozbrečí a začne křičet. To už toho máme oba dost, ale protože rezervoár mé trpělivosti byl v tento osudový večer o něco hlubší, s účastí jsem se zeptala, co se synovi stalo. Vyděšeně si ukazoval na nos a brečel: "Hrášek!"

Skvělý. Náš tříletý syn si zarval hrách do nosu. Na jednu stranu ve mě hrklo, na druhou jsem byla ráda, že jsem matka facebookové generace, neb jsem zrovna před pár dny viděla mírně nechutný návod jak děcku předmět zaražený v nose vyndat. Nejdříve jsem ale zkusila klasickou metodu.

"Zlato, musíš smrkat, smrkni." Tohle bylo opravdu zoufalé, protože poslední dva roky se téměř každý den snažím naučit našeho syna smrkat. Stále to neumí. Takže šance, že vysmrkne zaražený hrách, je skoro nulová. Nu, nepodařilo se, jdu si na internet ověřit tu slavnou facebookovou metodu.

Jdeme na to. Zacpala jsem synáčkovi druhou nosní dírku a foukla mu do pusy. Dle videí a rad dokonce i lékařů mu měl hrách vyletět ven. Nejen, že nevyletěl, syn navíc začal hystericky brečet, že ho bolí uši. Super, asi jsem mu ucpala navíc obě uši.

Já: "No nic, budeš muset jet na ORL pohotovost."
Muž: "Já nikam nejedu, to mu tam necháme, však ten hrách vypadne." (doteď nevím, jestli si dělal legraci, nebo to myslel vážně).
Já: "Nevypadne! To se musí vyndat."
Muž: "Však to vdechne a vyplivne to pusou, to neřeš."
Já: "Nee!!! To vdechne a dostane to do plic."
Muž: "No tak ale jedeš ty, já nejedu."

Na pohotovost se mi moc nechtělo, takže jsem si řekla, že ještě jednou vyzkoušíme smrkání. Zacpala jsem druhou dírku pořádně, syna předklonila a laskavě na něj tlačila, ať POŘÁDNĚ smrkne. Jednou, dvakrát, třikrát a hrách vyletěl! Syn se začal řehtat jak kobyla a já byla taky dost šťastná. Z toho, že nikam nemusíme a hlavně z toho, že se snad konečně naučil smrkat.

Po chvíli nadšení jsme pokračovali ve večeři a muž se vrátil k vyprávění. Najednou vidíme syna, jak přibližuje hrách k nosu. Oba zařveme: "Co děláš?!" Syn se hystericky rozbrečí a pronese: "A a a a ale, já jsem jenom čuchal!"

No...nevadí. Však my si za 20 let pokecáme.