Komu je pojem lesana cizí, označuje chuděru matku, která se snaží pro své dítě dělat to nejlepší. Vaří pouze bio, kojí tak dlouho, jak je to jen možné, vždy a všude preferuje nosítko a vyhýbá se očkování jako čert kříži.
A dneska prostě přišel ten den. Den, kdy se ta skrytá lesana ve mně začala drát na povrch. Dopoledne jsem měla domluvenou návštěvu u kamarádky. V praxi to znamená, že sbalím dítě a dorazím ke kamarádce. Kamarádka bydlí asi tak 20 minut pěšky, 25 minut pěšky s kočárem a 5 dní a 18 hodin pěšky s dítětem, které odmítá jet v kočáru. Pak existuje ještě možnost jít 10 minut pěšky na tramvaj, svézt se jednu zastávku a jít další minutu pěšky k jejímu domu. Stála jsem před osudovým rozhodnutím. Kdo je z Ostravy, tak asi zaregistroval, že nám frézují Rudnou (dost důležitá ostravská silnice), všude kolem mého bydliště na mě číhají nápisy „průchod staveništěm“. Do toho konstantně 3 dny prší. Neměla jsem prostě nervy na kočár. Napadl mě tedy spásonosný nápad. Po sto padesáti letech vytáhnu manducu a prostě tam dojdem s nosítkem. To bude pecka!
Problém je v tom, že ale nemám lesanské zkušenosti, takže jsem netušila, kam nacpu těch milion věcí, které pro Emmu budu potřebovat. S kabelkou asi nepůjdu, tašku přes rameno, ideálně značky Envirosax, jak jsem vyčetla na emiminu, prostě nevlastním. Takže mi zbývalo šáhnout po krutopřísně přírodním „kečua“ nebo „kveča“, co já vím, batohu z Decathlonu. Ano, myslím tím Quechua. Děsilo mě, že budu vypadat jak sebevražedný atentátník. Na zádech batoh a na břiše dítě dost staré na nošení na břiše. Ale pak jsem si řekla, že jen povrchní lidé se zajímají, co si o nich myslí okolí, a koneckonců nepocházím zrovna ze snobské čtvrti, takže jsem povzbuzena svým praktickým řešením a lesanstvím vyrazila.
Počasí nám přálo. Vlhkost sice dosahovala úctyhodných 94%, ale aspoň, jak bychom řekli my, buranští Ostraváci, nechcalo. Nebo ne nějak moc. Za stálého prozpěvování travička zelená, abych zabavila dítě, jsme úspěšně s nošencem prošli staveništěm a došli na první kontrolní bod – zastávku tramvaje. Zde Emma zbystřila, neb zastávku poznala a začala se dožadovat jízdy. Prakticky jsem ji tedy vyprostila z nosítka, to schovala do svého batohu a svezly jsme se jako dámy. Dámy s batohem. (Ano, batoh nesu těžce, nejsem přece žádná studentka nebo výletnice, ale zasloužilá matka.)
Zajímavější byla cesta zpět. Pršelo neskutečně, ale já si prostě chtěla zažít ten pocit souznění s přírodou, takže jsme těch 25 minut prostě šly v dešti. Teda já šla a Emma pobrekávala v nosítku, protože jí to v něm nebavilo.
Nyní s odstupem asi 8 hodin mám pocit, že lesanství prostě není cesta pro nás. Navíc na zahradě u Rudné asi bio nevypěstujem a Emma už má stejně hexu za sebou.
