"Paní, ty děti musí mít roušky"

Dobrotivé důchodkyně jsou něžná stvoření, která se na vás usmívají, pomrkávají na vaše děti a chvíle ticha na zastávce nebo v tramvaji vyplňují roztomilým švitořením o těch drobečcích. A to je krásné. Na rozdíl od druhého tábora.

Tyto dámy nemístně pomlaskávají na vaše haranty (a je celkem jedno, jestli se vaše ratolesti zrovna jako haranti chovají nebo ne) a vyhrožují jim, že si je vezmou domů ony nebo čert. A vám navrch udělí výchovnou památnou lekci "To za nás..." Naštěstí těch dobrotivých je mnohem, mnohem víc. A já jsem si jistá, že jsem jednu takovou potkala minulý týden, ale... ani s tou dobrotivostí se to nemusí přehánět.

Ladně si to kráčím, skoro se až vznáším těmi hordami sněhu, jednou rukou tlačím kočár, druhou dávám k dispozici dítěti č. 1. NIKDE NIKDO. Koneckonců v naší lokalitě se dopoledne skoro nikdo nevyskytuje. Jdeme s dětmi do zásilkovny pro balíček a náramně si ten sportovní výkon v minus deseti užíváme.

"Mami, mě bolí nožičky."

Ne asi. Mě k tomu ještě bolí ručičky. A někdy taky srdce. To samozřejmě nikoho nezajímá. A protože mám ještě trpělivost...

"Ano, já vím, v tom snížku (!!!) se trošku špatně chodí, ale tím se nožičky vytrénují, že?" Hážu americký úsměv ve stylu: ještě jedna poznámka, tak tě tady nechám a vyzvednu tě cestou zpátky. MOŽNÁ!

A vtom kráčí proti nám. Dáma. Postarší, milá, usmívá se na nás, a mně je jasné, že mi pochválí naše krasné děti. Ostatně jako skoro každý. Chyba lávky. Už jsem říkala, že nikde nikdo, že? Kromě kouzelné kmotřičky tedy.

"Paní, ty děti musejí mít roušku. Pořiďte si pro ně nějakou, jinak vás chytí policajti a dají vám pokutu." mrká na mě spiklenecky.

Mírně jsem zkoprněla. Paní mi nechválí děti? Nebo aspoň nechválí krásný sníh? Cože? S nepředstíraným překvapením sleduji roušku, kterou má paní šalamounsky stočenou pod bradou a přemýšlím, proč neupozorní i mě, protože já na sobě roušku samozřejmě nemám nasazenou vůbec.

"No...díky moc, ale tenhle (roční) určitě mít roušku nemusí a malé ji nasadím, až vejdeme někam dovnitř nebo až se k nám někdo přiblíží na blíže než dva metry."

"No no, opatřete dětem ty roušky, ať nedostanete pokutu."

Nechci paní kazit dojem o mladých, něžných, nařízení až přeposlušných maminkách, takže mile kývu a loučím se, ale chtěla bych vidět policajta, který by měl odvahu se k funící matce prodírající se s kočárem haldami sněhu ve snaze nevyklopit dítě a zároveň neztratit to druhé vůbec přiblížit na blíže než dva metry. Takže nevím, jak paní, ale my jsme v cajku.