Nepostradatelný „člen“ rodiny – paní na úklid

Jedna má „vyvdaná“ příbuzná má moc krásné životní heslo – „Není smyslem života stát se otrokem.“ A její přítel k tomu zcela bez rozmyslu jednou trefně dodal „Ale najít si ho“. V jeho očích se nakrátko objevilo smíření. Netuším kam tím mířil :-)

      Mě toto úsloví tak uchvátilo, že se jej již přes rok držím. Krom toho, že nežehlím vyprané prádlo – když se řádně vyvěsí a vytřepe, není třeba používat žehličku. Není třeba dramatizovat ani takové záležitosti jako jarní, vánoční, velikonoční a podobný úklid. Dle mého je to přežitek. Vzhledem k tomu, že žijeme v centru Prahy, zastávám názor, že pokud přes okna stále pronikají sluneční paprsky, netřeba se tím zaobírat. Čas od času uvažuji nad jednorázovým servírováním, ale zatím to myčka zvládá dobře.

      Základem toho všeho je ovšem paní na úklid. Vzhledem k tomu, že nejsme posedlí pořádkem a zároveň patříme ke střední třídě této společnosti, dochází pouze jednou týdně. Ze začátku jsem dost váhala. Hlavně co řeknou lidi a tak. Řeknu vám, že po roce si život bez ní neumím představit ani já, ani již zmíněná příbuzná. Lidi ať si říkají co chtějí.

      A právě proto nás nedávno téměř zdrtila zpráva, že paní onemocněla a nějakou dobu nebude moci docházet. A pokud jsme si do té doby nebyly jisty, tak po měsíci její nepřítomnosti jsme se skutečně ujistily, že je nepostradatelným členem našich domácností.

      První týden se situace dala snést, druhý týden jsem se z práce pomalu netěšila domů, třetí týden začala být situace kritická a já už pokukovala po kbelíku s hadrem, který se na mě z kouta ušklíbal. Plna zoufalství z té nepříjemné situace píšu Lucii: „ Dnes mi volala S., tento týden ještě nedorazí. Jsem zoufalá, vypadá to u nás hrozně. Jak to budete řešit?“ Záhy přišla odpověď: „My se asi odstěhujeme. Nemám zatím nikoho jako náhradu. Když bys o někom věděla, tak dej vědět. Nemám sílu ani motivaci vzít si kýbl s hadrem.“

     Začala jsem poptávat u známých a kamarádů. Všichni si však svoje paní na úklid střeží jako oko v hlavě a tvrdí, že zrovna ta jejich nepřibírá další práci. Nevím co dělat. Doma je to jako na smetišti. Znovu ťukám do mobilu: „Situace je kritická, nikoho jsem nesehnala. Vy to nějak řešíte?“ Odpověď záhy: „Řešíme to úsměvy na hadr“. Mé zoufalství sílí: „Ale to není řešení :-)“.

No nic, beru hadr a smývám nejhrubší nános špíny.

      Tento týden S. dorazila. Není nad ten nádherný pocit přijít domů a cítit se jako doma.

P.S. S., to už nám nedělejte!