Neomezený počet objetí

     Norská kauza je jedním z možných důvodů, proč se z řad poslanců začínají ozývat negativní názory na profesionální pěstounskou péči v České republice. Právě ta začala být díky novele o náhradní rodinné péči v roce 2013 lépe propagována a také finančně ohodnocena. Ovšem jak se mnozí domnívají a zároveň mýlí, nevznikl tento typ pěstounské péče danou novelou. Fungoval i před ní, ovšem za jiných podmínek.

     Z úst poslankyně Jitky Chalánkové můžeme dokonce zaslechnout návrh, že by měl být tento typ náhradní péče zcela zrušen. Poslankyně Hana Aulická-Jírovcová dokonce tvrdí, že dětem v dětských domovech a kojeneckých ústavech nic nechybí a odmítá názor, že by měl pobyt dítěte v takovémto zařízení negativní vliv na jeho zdravý vývoj a to jak fyzický, tak psychický. Odmítá, že by děti díky pobytu v ústavech trpěly jakoukoliv formou deprivace. Některé z těchto zařízení navštívila a neshledala žádné nedostatky.

      Materiálně zaměřený člověk zcela jistě žádné nedostatky neuvidí. Děti mají spoustu hraček, jsou hezky oblečené, vymydlené, pětkrát denně nakrmené. Po této stránce jim skutečně nic nechybí, naopak. Ovšem pokud máte srdce na pravém místě a zadíváte se těmto dětem do očí, zjistíte, že jim něco opravdu chybí. Něco co jim nemohou nabídnout ani ti nejštědřejší sponzoři. Je to láska. Je to neomezený počet objetí a pusinek. Je to držení za ručičku, když nemůžou v noci spát. Je to společné ranní mazlení v posteli rodičů a mnoho dalšího.

      Pokud se vám tedy stalo, že se vám při návštěvě kojeneckého ústavu na krk pověsila například malá holčička, přitiskla vám hlavičku na hruď a vám připadalo úžasné, jak je to dítě mazlivé a jak se vůbec nebojí cizích lidí, tak vás vyvedu z omylu. Nemyslete si, že jste tak skvělí, že si vás to dítě hned zamilovalo.Nejste, ono by se totiž pověsilo na krk komukoliv. A pokud s těmito dětmi strávíte více času, než jen společenskou půlhodinku, může se vám stát, že budete batolaty doslova obklopeni. Jedno budete držet v náručí, druhé se vám pověsí na záda a další dvě za nohy. Není to nic neobvyklého. Všechny se chtějí pomazlit, alespoň na malou chvíli. A když odcházíte, tak vám to nejstarší posílá vzdušné polibky a ptá se: „teto a pžíjdeš žaše?“

      Tomuto jevu se říká citová deprivace a jedna z mnoha definic praví: „Citová deprivace vzniká většinou tehdy, když není uspokojena potřeba spolehlivého a jistého citového vztahu s matkou, eventuálně jinou osobou. Chybí pocit bezpečí, lásky a porozumění. Citová deprivace může vážným způsobem ovlivnit další vývoj osobnosti dítěte, jeho vztah k ostatním lidem a k sobě samému. Tyto děti se vyznačují hlavně tím, že už od batolecího věku navazují kontakt naprosto bez zábran, ihned se všem příchozím vrhají do náruče, předvádějí se a mají zájem o vše, co se kolem nich děje „

     A pokud si stále myslíte, že ústavní péče je pro dítě vhodnější než náruč pěstouna, ač pouze toho přechodného a nezanechává na dítěti žádné následky, můžeme spolu zavzpomínat na Ferdinanda II. Tento císař rád experimentoval. Fridrich odkoupil několik novorozeňat a nechal je umístit do izolace, kde se o děti staraly kojné. Ty měly dětem poskytnou veškerou potřebnou péči, ale nesměly na děti mluvit a projevovat jim žádnou náklonnost. Děti byly opožděné, nemocné a některé děti pokus nepřežily. Císař z tohoto experimentu vyvodil jednoduchý závěr: „Bez druhých lidí a láskyplné péče se z novorozence nikdy nestane plný člověk a proto je nelidské dětem upírat lásku. „

      Ačkoliv je 21. století a ústavní péče dnes ani náhodou nepřipomíná sirotčince plné nemocných a špinavých děti a zdravotní sestřičky často dělají co mohou, tak se jim nikdy nepodaří plně nahradit rodinné prostředí. Nejsou to "super "ženy s osmi rukama a srdci. Protože pouze v tomto případě, by mohly poskytnout každému dítěti neomezené objetí, pohlazení a lásku.