Marocký sen

     Maroko – země zahalená do pláště tajemství, stejně jako místní ženy. Krásní lidé, krásná země, dobré jídlo, slunce, hory, zpěv muezzinů rozléhající se široko daleko. To vše ve mně probouzelo zvlášní pocity, uvolnění a stav absolutního odevzdání se přítomnému okamžiku. A možná právě díky kombinaci toho všeho jsem měla poprvé v životě nefalšovaný věštecký sen a to rovnou dvakrát. Pokažné jiný, ale vždy se stejným poselstvím – budeš mít syna, bude mít blond vlasy, modré oči a bude mu rok.

     Už po prvním snu jsem věděla, že to tak bude a bude to brzy. Dřív než jsem čekala, dřív než jsme oba čekali. Vlastně jsem to intuitivně tušila už dávno, že právě v Maroku se to stane, že se vše rozhodne, my se vrátíme a náš život bude úplně jiný než při odletu z Berlína. Jen rozum mi napovídal, že to takhle brzy přece nemůže vyjít. Nejspíš bychom měli vypnout častěji.

     Stála jsem obklopena spoustou lidí, okolo mě byly stromy a nad hlavou se tyčila skála. Vypadalo to jako nějaký přírodní amfiteátr. Lidé se postupně rozešli do všech stran a já tam zůstala stát sama. Když jsem se však rozhlédla pozorně, byl tam i on. Asi pětiletý blonďáček. Jen tak tam stál, úplně odevzdán svému osudu. Neplakal, nesmál se. Prostě tam byl a čekal, co přijde. Anebo už to věděl? Těžko říci. Přistoupila jsem k němu a zeptala se: „ Co tady děláš?.“ Načež mi trošku vyrazil dech svou dětskou upřímností a samozřejmostí s jakou to řekl: „ Maminka mě tady nechala, odešla a už se nevrátila“. Já jsem bez rozmyslu otevřela náruč, objala ho a on se proměnil v batole. Přitiskl se ke mně a už se nepustil. Našel novou mámu.

     Druhý sen mě jen ujistil v tom, že se opravdu nepletu a že je čas chvíli poslouchat co velí srdce a ne mozek.

     Šla jsem po ulici a naproti mně šel můj současný partner a za ruku držel blonďatého chlapce. „Kdo to je?“ ptám se. „ To je můj syn“ odpověděl. „Jak tvůj syn?“ Nechápala jsem to. Já jsem mu přece žádného syna neporodila. „Kam jdete?“ „Do školky, příští rok totiž půjdu do školy“ odvětil chlapec. „Tak já půjdu s vámi“ nabídla jsem se a nějak intuitivně jej vzala do náruče. Opět se proměnil v batole.

     Tím, že nám brzy zavolají z magistrátu a sdělí nám tu radostnou novinu, a to že pro nás mají vybraného malého chlapce, jsem si byla stoprocentně jistá. Takže když za pár dní zazvonil telefon a ozval se v něm ženský hlas, vůbec mě to nepřekvapilo. „Vím, že vás asi překvapím, že volám tak brzy...“ Ne, věděla jsem, že budete volat, chtělo se mi dodat, ale místo toho jsem se snažila znít překvapeně. „ Vybrali jsme pro vás děťátko.“ Ano, já vím. Blonďatého, modrookého chlapce ve věku batolete. Kousla jsem se do jazyka. Mlč! Jinak si budou myslet, že jsi blázen anebo jsi někde někoho podplatila. „ Máme pro vás třináctiměsíčního chlapečka, má blonďaté vlásky, modré oči, a je moc hezký a hodný.“ Strašně se mi chtělo říct, že to už dávno všechno vím, že jsem jen čekala, až zavolají. Ale neřekla jsem nic. Jen běžné fráze o tom jak jsme rádi a že jsme na dovolené, ale hned až se vrátíme tak přijdeme a že se moc těšíme.

     Jmenuje se Pavel. Přesně tak, jak jsme se již dříve dohodli, že se bude jmenovat náš prvorozený syn. Náhoda nebo osud? Těžko říci.