Myslím, že většina z nás vlastní minimálně jednu krabici, ošatku, pixlu či jinou nádobu ve které skladuje takzvané krámy. Jsou to věci, které nechceme, aby se jen tak ledabyle povalovaly po bytě, ale nevíme kam s nimi. V podstatě je většinou ani nepotřebujeme, ale zároveň je nechceme vyhodit. Nebo jsou to jen věci, které své místo sice mají, ale nám se teď nechce jít do sklepa pro schůdky a sápat se po krabici s nápisem nářadí, kterou máme až v horní polici dvouapůlmetrové skříně.
I já vlastním krám-krabice. Schválně píšu v množném čísle, jelikož u mě se nejedná pouze o jeden exemplář, ale o celou řadu kousků. Ty moje krabice v podstatě tvoří takový komplex úložných prostor, kde však nejsou věci tříděny dle velikosti, druhu či využití, ale prostě podle toho, která z krabic byla aktuálně po ruce. Ano, jsem bordelář, ale čas od času se pokouším ve všem udělat alespoň trošku systém. Popadne mě uklízecí amok a já začnu srovnávat a třídit. Avšak vždy zůstanou minimálně dva kousky, na které už prostě nemám sílu, čas či trpělivost. A nebo všechno najednou.
Ze zvědavosti jsem tedy nakoukla do krabice, která trůní pod konferenčním stolkem. Je to takový pěkný košík, který obsahuje nesčetné množství pokladů: propisky, účtenky, gumička do vlasů, sponka, část šitíčka, knoflík od kabátu, který už nevlastním, cizí měnu, vhlčený ubrousek na cesty, šroubek, imbus, kočičí míček, neidentifikovatelné klíče, fleška, dva nefunkční zapalovače, čajová svíčka, klíček na utažení bubínku, jéé henna z Maroka, tu jsem hledala...). No prostě samé užitečné věci, které by se jednou mohly hodit.
Když se tak na to koukám, chtělo by to protřídit...
